Antonín Szkandera

„Když jsme byli osvobozeni, večer v jedenáct hodin někdo bouchal na dveře: ‚Otkryvajtě!‘ Bylo jasné, že jsou to Rusové. Tatínek utíkal s radostí otevřít, že už tu máme osvoboditele. Vešli a hned: ‚Davaj kušať, davaj vodku!‘ A začali rabovat. Samopaly měli připravené. Tatínek jim říkal, že nejsme žádní buržuji, že je dělník. Uměl poměrně dobře rusky, protože se potkával s ruskými zajatci na nucených pracích a kolikrát jim dával chleba. Rabovali, co se dalo. Protože jsme měli po zabíjačce, maminka jim dala uzené maso. A měli jsme zavařené žluté ryngle, ty jim také dala. Tak jedli, ale všechno jen nakousli a plivali na zem. Vzali nám dva obrovské kufry, jeden s potravinami, druhý s oblečením, které jsme měli připravené na to, že nás Němci možná budou evakuovat, když přijde fronta. Tak jsme byli připraveni. Vzali všecko. Bylo mi jedenáct roků a měl jsem oblek, který jsem měl u svatého přijímání, a jeden ten Rus zkoušel, jestli by mu to mé sako nebylo dobré. Když zjistil, že je mu malé, tak to nechal. Všecko vzali. Ty dva kufry, jídlo.“

„Bylo to v roce 1944, v srpnu, když se už bojovalo blízko u Krakova. Fronta pokračovala a partyzánský odboj se tady hodně angažoval. V tom srpnu 1944 Rusové shodili deset parašutistů. A ráno jsem šel s bratrancem pást krávy a on na mě volá: ‚Tondo, pojď sem, tady něco je. Asi mrtvý chlap.‘ Tak jsem tu svoji krávu uvázal a šel jsem k němu. Byly zrovna žně, byly snopy z obilí postavené, a on ležel vedle na zemi mrtvý. Měl pás i provazy od padáku, ale chyběla mu ta plachta. V jedné ruce samopal, v druhé nějakou brašnu, ale plachta nikde nebyla.“