Josef Tejkl

„Jablonné bylo v protektorátu, my jsme byli Sudety. Česká vesnice, tady byli asi čtyři Němci přihlášení, nebo tři. A otce přeřadili do Žichlínka do truhlárny. Do Jablonného to bylo přes hranice. Tady nejezdil autobus, jezdil až z Výprachtic do Lanškrouna. A tam [v Žichlínku] byl nějaký Němec ostrý. V zimě musel být otec o půl páté ve Výprachticích na autobus. Tenkrát byly velké zimy, závěje, hodně sněhu, a autobus nejel. No tak šli do Žichlínka pěšky, odtud to je patnáct kilometrů. Přišli tam v deset hodin unavení, a dostali od toho šéfa, Němce, rákoskou. Jeho nezajímalo, že to nejelo.“

„Já jsem potom, když zemřel otec, ten podzim nastoupil do školy do Výprachtic. Měli jsme na poli brambory. Sestra chodila do tírny Čenkovice, takže nebyla doma, a máti zůstala na to sama. Takže já jsem ze školy šel s Čenkováky do Čenkovic a tamtudy jsem šel na pole. Tam mi maminka vzala nějaké jídlo s sebou, přestrojil jsem se a kopali jsme brambory spolu. Měli jsme dvě krávy, ale ty mě neposlouchaly, tak je vodila maminka a já jsem vodil kopačku. Byl jsem malý. Kopačka byla tříkolová, měla vepředu dvě orebná kola a vzadu řídící kolečko s jedním řídítkem. A protože jsem byl malý, měl jsem to řídítko až nad hlavu. To to vypadalo, jak jsme to kopali…“