Pavel Teodosijev

"Druhý den jsem tedy šel hledat firmu Siemens, tam jsem přišel a z Československa, z Československé socialistické republiky jsem nebyl zvyklý na poměry, které tam panují. Takže jsem otevřel jakési skleněné dveře, další dveře a tam seděl člověk, měl kolem sebe hrozně moc přístrojů a obrazovek a já myslel, že už jsem rovnou u ředitele firmy. On na mě spustil x jazyky, já jsem vůbec nevěděl, nezabral jsem zkrátka, až jsem mu dal tu vizitku. On to byl vrátný. Já myslel, že to byl ředitel, a on to byl normální vrátný. Tak zavolal tady toho chlapíka, který mi tu vizitku dal. Ten si mě vyvezl výtahem několik pater výš. Tam mě předhodil do kanceláře první úřednici. To byla kancelář tehdy už taková open air, to znamená jenom přihrádkami rozdělené stoly. No a ta se mnou něco sepsala, on se se mnou rozloučil, konec, nezájem, další, takhle mi pomohl. A tahle úřednice mě pak přehazovala z jedné té přihrádky do druhé, až ta poslední se mě zeptala, a já zase znova opakuju, neuměl jsem německy, ona se mě zeptala, jestli mám auto. Já jsem řekl, že jo, a ona mi dala plánek, kudy se dostanu na pracoviště. Jenomže jak jsem jí špatně rozuměl, tak nadšený, že dostanu auto... Ne, tak pardon, ona se mě ptala, jestli mám auto a já jsem jí rozuměl, jestli chci auto. Takhle to bylo. A já jsem byl nadšený, tak jsem řekl: ‚Jo, chci auto.‘ Tak mi dala plánek, kudy se tam dostanu, jenomže já auto neměl. A auto mi nedali, tak."