Alena Tichá

„Otec odešel 9. května z koncentračního tábora Terezín. Šel většinou pěšky nebo jel stopem za prarodiči do Prahy. Kontaktoval dědečka, který tam byl zaměstnaný. Ostatní jsme byli v Milovicích. S dědečkem se pak vydali za námi do Milovic. Vzpomínám si, že jsem tehdy jako pětiletá seděla na okně a vyhlížela dědečka, protože bylo řečeno, že přijede z Prahy. Šel s ním takový bledý, strašně hubený pán. Šla jsem mu naproti a volala: ,Dědečku, my jsme o tebe měli velký strach. To je dobře, že ses vrátil.‘ On říkal: ,Alenko, víš, kdo je ten pán?‘ Řekla jsem, že nevím. Měla jsem samozřejmě fotografie a málem jsme se k otci modlili, ale prostě vůbec jsem si ho nepamatovala. Jenomže se vrátil se skvrnitým tyfem a také to pro něj bylo hrozně smutný, že ho dcera vůbec nepoznala. Za krátkou dobu dostal čtyřicítky horečky a odvezli ho do Nymburku do nemocnice.“

„Měli jsme dobrého, přísného otce. Byl přísný až moc, protože těch několik roků strávených v koncentračních táborech, kdy musel v sobě vybudovat sílu, aby to všechno přežil, hladovění, nemoci, ho zocelilo. Taky neuměl zacházet s malým dítětem a ještě ke všemu nedůvěřivým, které nerozumělo situaci, jaká byla.“