Наталія Тітомир Natalia Titomyr

„Z nějakého důvodu máme v myšlení jakýsi stereotyp, který pořád nedokážeme překonat. Vztah ke zvířatům, zejména k těm toulavým, to je jako nějaké téma…, vždycky jako vztah k odpadu. Pro mě je záhadou, proč se to děje. Například je možné to vysledovat všude. Počínaje prvními starosty, s nimiž jsme mluvili a kteří jako by udělali půl vstřícného kroku: vždycky nám nabídli místo na skládce. To je pro mě záhadou. V našem myšlení, zvláště na východě Ukrajiny, jsou toulavá zvířata něco nepotřebného; jsou to prostě odpadky, zbytečnost. Nikdo v nich nevidí živé bytosti, které trpí, mají stejné emoce, které mohou být přáteli, které jsou ve skutečnosti zdrojem lásky. Ne. Vidí v nich jakési parazity, nevím; jako šváby v domě. Pomáhat jim nejenže není v módě, je to takové ‚fuj‘ téma, něco tak. Nejlepší, co nám říkali, ještě v těch dobách… Nebudu teď jmenovat ty podniky, to bylo na samém začátku, když jsme s tím začínali; když jsem všem rozesílala dopisy s následujícím obsahem: ‚My chceme snížit počet toulavých zvířat, ale nemáme na to finanční prostředky. Víme, že i váš podnik má tento problém, a proto vám navrhujeme, abyste se připojili k našemu úsilí a například váš příspěvek, jak jste správně uvedl, tolik a tolik měsíčně, by velmi pomohl k řešení tohoto problému.‘ Ale například první odpověď, kterou jsem dostala od ředitele… Respektive šéf bezpečnosti toho podniku mi napsal odpověď…; jistý závod mi napsal: ‚Předložte dokumenty, že vůbec máte právo na existenci. Že jste…, kdo vůbec jste; kdo jste vy a co je nějaký váš dobročinný fond »Druh«. Předložte všechny dokumenty.‘ To znamená, že oni ani neslyšeli, v čem je problém, že ho musíme řešit společně; to neslyšeli. Pochopitelně od té doby už došlo k určitému vývoji, teď už slyší o něco lépe. Ale i dnes to vnímají jako něco otravného: ‚Už je to tu zas s těmi svými psy.‘ Ale už je tu nějaká evoluce. Až dospějeme k tomu, že ‚ano, pojďme konečně ten problém normálně řešit společně‘, pak ho vyřešíme rychle.“

„Možná to bylo jak jízda na setrvačník… Ale zdálo se, jako by některé procesy, ty velké, probíhaly jakoby samy od sebe. A tyto procesy… Mám tím na mysli všechny tvé životní potřeby, ony jsou v těchto procesech v podstatě již zohledněny. A všechno se tak nějak bude dít samo. A tvým úkolem – jsi na svém malém písečku –, tvým úkolem je prostě se co nejpohodlněji přizpůsobit těmto obrovským setrvačníkovým kolům, které se bez jakékoli účasti točí sama od sebe. Protože především nemáš žádnou možnost ty setrvačníky jakkoli ovlivnit, jak se tehdy zdálo. Ty jsi takhle malinký, a ta setrvačníková kola jsou prostě kolosální, obrovská a kolosální. Takže tvým úkolem opravdu je najít si na tomto písečku co nejpohodlnější místo, abys mohl dál žít. Proto to všechno, co se dělo, jako třeba puč, bylo prostě jen takovou zajímavostí, která ale nemá bezprostřední souvislost s tvým životem. Ale na druhou stranu si velmi dobře pamatuji, když přišly ty první časy a první skutečné změny, když začala inflace; to si pamatuji velmi dobře. Tehdy už jsem byla studentkou, ještě jsem si sama nevydělávala, vydělávali jen rodiče. Vzpomínám si na ten zvláštní pocit absolutní beztíže, ve kterém se všichni ocitli; na ten stav beztíže. Když je obrovská inflace, když se tvůj plat náhle změní z něčeho smysluplného v nic. Když si například potřebuješ koupit nové podzimní boty, mění se to v obrovský, kolosální problém, protože včera jsi dostal výplatu, a dnes jdeš na trh, ale tam už jsou ceny dvakrát vyšší, než byly včera. A tahle nejistota ohledně všeho plus tyhle periodické výpadky elektřiny, kdy se všechny ty navyklé mechanismy začaly hroutit a rodiče neměli jiný model chování než ten, v němž žili a pracovali celý život… Předtím věděli, jak vydělat peníze, jak se postarat o to, aby doma bylo vždycky teplo, pohodlně, čisto, útulno, aby bylo jídlo a všechno ostatní. Vždycky to uměli, celý život. A pak se najednou, řekněme v již ne příliš mladém věku, ocitli v situaci, kdy se to všechno museli znovu učit a nic neuměli. Absolutní nedostatek informací. Proto si ten pocit nestability a stavu beztíže velmi dobře pamatuji.“

„Ne, opravdu to všechno bylo vyčerpávající, protože to bylo nesrozumitelné… Zejména v devadesátých [letech]. Předtím rodiče alespoň chápali, která práce může být výhodnější, protože jsi měl víceméně jasný rámec: takováhle práce, takový plat, budeš mít nějaké bonusy. Ale v devadesátých letech už jako by se vše otřáslo, ani rodiče už neměli jasno v tom, co je třeba dělat, aby sis později mohl zařídit normální život. Takže bylo krátké období, kdy jsem neměla jasno, čím chci být. Ale když se pak objevila ta první komerční univerzita a rodiče se o ní dozvěděli, byli to oni, kdo mi řekli: ‚Jdi do toho!‘ Tehdy jsme poprvé slyšeli ta slova: marketing, management. Tehdy také zněla velmi…, nikdo nechápal, co to je, prostě to bylo tak velmi…, neuvěřitelně krásně to znělo. Když si ale rodiče přečetli víc o programu toho institutu, řekli ‚Jdi do toho!‘ Byl placený, stál na tu dobu šílené peníze. Rodiče ale řekli: ‚Máme na knížce úspory, jsme připraveni do tebe investovat, do dobrého vzdělání.‘ A poslali mě tam. Tehdy už jsem pochopila, že…, zvlášť, když jsem pochopila, co je to vlastně je marketing, a když mě to začalo zajímat, tehdy jsem si řekla: ‚Jo, sakra, marketing je zajímavý, chtěla bych se stát marketérkou.‘“

„Třída byla poměrně přátelská. Jednu dobu jsme ale měli takovou věc jako dělení na klany. To bylo velmi nepříjemné, a dokonce i rodiče se snažili do toho zasáhnout. Samozřejmě se jim to nepodařilo. Když jsme pak vyrostli a byli jsme o něco starší, klany zmizely, stali jsme se trochu více jednotní, ale příliš přátelskými se to nazývat nedá.“ – „Co to jsou klany? Jaké a jak jste je klasifikovali?“ – „Prostě, abych nejmenovala, byly to, řekněme, dvě osoby. Byla to důležitá otázka: buď jsi byl pro osobu číslo jedna, nebo pro osobu číslo dva. Záviselo na tom rozdělení v rámci třídy, co se týče komunikace.“ – „A ti dva lidé byly děti nějakých známých lidí ve městě?“ – „Ne, ne, ne, já ani nevím, z jakého důvodu. Teď se to ale asi dá nějak analyzovat a dostat se k tomu. Prostě se to nějak stalo. I když ne, jedna z těch osob – její rodiče pracovali…, její matka pracovala v ORS. A ORS v sovětských dobách – to bylo něco, to byli takoví carové.“ – „Co je to ORS?“ – „Útvar zásobování pracujících. Zní to směšně, ale ženy z ORS, to byly dámy. Všechny měly takové zářivě bílé vlasy, tak obrovsky natupírované. Měly takovou módu – nemódu. Ale vždycky se daly poznat podle vzhledu. Podle těch vysoko natupírovaných bílých vlasů, tak zářivě bílých, tak vybělených, jako by byly ze silonu, všechny byly poměrně při těle, protože měly přístup k věcem, ke kterým se normální lidé nedostali.“ – „Teď máš na mysli jídlo?“ – „Ano, jde o jídlo. Ony měly všechno nedostatkové, kondenzovaným mlékem počínaje, po kaviár, uzeniny…, vždycky to měly. Majonézu… Nemusely stát ve frontách, měly to kdykoli k dispozici. A konče dalšími naprosto nedostatkovými věcmi, o kterých my jsme jen věděli, že existují. Takže její máma pracovala v ORS. Nevím, jestli právě to byl ten důvod, proč byla osobou číslo jedna, nebo tam bylo ještě něco jiného, ale nějak se to prostě stalo.“