Josef Tomášek

„Ještě se pamatuji, že nacisté prohlíželi každý byt v Libni. Chodili vždy dva příslušníci SA, hnědokošiláci, přišli dva, kde jsme spali se starším bratrem, stál nad námi. Otec musel druhého provést po bytě, jestli se tam někdo neskrývá. Pamatuji si, že ten SA man, co nás hlídal, se choval slušně. Dělal na nás grimasy, měl brýle, mrkal na nás. Tak nás uklidňoval, byl to zřejmě slušný člověk, i když byl příslušník toho úderného oddílu.“

„Hned po válce, jak se zakládal na Libeňském ostrově. Tam byla pětadvacítka, nějaký Pepijá to vedl a Míla Vlk s Rakšou. Rakša dělala nás, vlčata, Míla vlk byl vedoucí 253. oddílu, se kterým jsem byl na táborech. Chodil jsem tam až do konce, myslím, že to přežívalo do roku 1951. Sebrali nám klubovnu, Svaz československé mládeže. My jsme tam na ně chodili v noci, bouchali na ně a řvali, ať odtamtud táhnou, že to není jejich. Ale museli jsme vždycky utéct, to už byli komunisté na koni..."

„Celá Vinohradská byla plná lidí demonstrujících, šli jsme dolů. Proti nám šla rojnice ruských vojáků se samopaly nahoru namířenými. Šli jsme proti nim, jako že je prorazíme, jenže jak proti nám šli s těmi samopaly, začali střílet do vzduchu, na nás začaly padat troleje, přestřelovali troleje od tramvají. Ty padaly na nás. Naštěstí nevím, že by tam někdo zůstal ležet, ale museli jsme dav rozpustit. Tam šlo o ústa.“

„Potom jsem byl na Cetvinách, to byla rota za dráty na rakouských hranicích, kde tehdy byl větší provoz než na hranicích s Německem. Ta už byla hlídaná tak důkladně, že se tam nikdo neodvážil. Bohužel jsem také osvobozoval pána s paní zasažené elektrickým proudem. Jako poplachovka jsme běželi podle drátů, protože byl hlášený zkrat. Naštěstí je ten výboj odhodil mimo dráty, mimo vodič. Mluvil jsem s nimi, byli z Ostravy, pak je odvezli asi k výslechu. Nevím, co s nimi potom bylo.“