,,Když jsem chodil do kostela, tak mě vyučoval pan farář Zdražila. Tam byl pan Zdražila, Antonín a Karafiát Jaroslav. Ten Jaroslav byl šikovný pan farář, velice šikovný. Ten Antonín z nich byl nejmladší. Když 2. května dojeli už Rusáci na náměstí, protože tady šli po pravém břehu Rusáci, po levém břehu Moravy šli Rumuni. Tak oni vyšli ven na schody před tu radnici, a teda dopadlo – teda radnici, před tu faru, pardon, kecám – a teď tam dopadl normálně před spořitelnu, tam je ještě do dneška vidět na schodech, jak je to tam od těch střepin, takové důlky jsou tam, tam dopadl normálně granát. Tento pan Antonín se postavil před toho pana Zdražilu, toho pana faráře, ten byl nejvyšší, z těch. A až na takovou dálku, on dostal zásah přímo sem do důlku normálně toho krku a byl mrtvý.“
„Když jednou bylo velice pod mrakem, jestli mohlo být, já nevím, 800 metrů spodní hranice mraků, tak jsme byli tam u Prusinek, a když oni letěli, tak bylo slyšet, jak jeden normálně je... daleko víc je ten zvuk, to byl monotónní zvuk, jak kdyby hrůza včel, když byli v té velké výšce, ale toto bylo jak kdyby moc. My jsme ho neviděli, ale bylo to slyšet a teď naráz bylo slyšet takový svišťot a bum bum! A on si takzvaně odlehčoval, když ty motory mu nešly stoprocentně, tak něco odhodil, aby mohl pokračovat. A bylo to taky zas veliké štěstí, je tam taková usedlost, jmenuje se to Bakoš. Tu vám ukážu taky na mapě. A to bylo tak možná osmdesát metrů nad tím Bakošem, jedna druhá. A jak to šlo níž, tak to trefilo zrovna ten Bakoš a my jsme tam byli od toho možná tam tři sta metrů, čtyři sta metrů. Potom jsem se tam večer šel podívat, ještě s jedním, a byly tam trychtýře po těch bombách, pochopitelně. A co tam bylo stromořadí švestek, tak v té jedné švestce tam byla taková střepina. Jako zaseklá. Nemohl jsem to absolutně normálně z tama dostat. Šel tam nějaký pán a ten se opřel a vykydlal mně ju. Tak jsem ju – byl to takovej kus železa, zbarvené tou teplotou nebo něčím, no různé barvy to mělo – tak jsem ju měl taky doma.“
„No a tenkrát bylo po tom, už se vracely ty letadla, byly pryč, a teď bylo vidět, tam od Prusinek se to jmenuje Bočky a Bělcovy, ta B-17 udělala okruh nad letištěm a zase udělala druhý okruh a chtěla zřejmě přistát, jenomže po ní tam stříleli. Letěla přes Napajedla, na Cvilingrové, to se tam tak jmenuje, pod Zmolou, tak tam měli Němci taky normálně kulometné dvojče – kulomet, taky po ní stříleli, no a letěl a my jsme doopravdy, to vám můžu na tom nákresu ukázat, to byl doopravdy kousek, jak on letěl. My jsme říkali: Jejda, kde přistane? Musel to být dobrý pilot, protože šly mu pravé motory, levé motory mu nešly, oba dva, z toho vnitřního se kouřilo. A on ještě musel směrovkou zřejmě normálně, páč by to pořád vytáčelo, a ještě přistál – jako směrem doprava – a přistál na tom poli, které se jmenuje Amerika.“
Stanislav Trávníček se narodil nedlouho před začátkem druhé světové války, 28. července 1938. Dětství prožil v Halenkovicích poblíž Napajedel, kde zažil pravý vesnický život a poznal spoustu tradičních domácích prací – od mletí mouky až po výrobu domácích mýdel. Do života se mu zapsal zejména konec druhé světové války, kdy u Napajedel nouzově přistál americký bombardér B-17G, kterému němečtí střelci znemožnili přistát na letišti v Otrokovicích. Pamětník byl svědkem nouzového přistání letadla i neslavného konce jeho posádky. Zažil také dopad granátu v Napajedlech, což vedlo k usmrcení místního kaplana. Stanislav Trávníček po válce nastoupil do podniku Fatra, kde se později stal vedoucím. V roce 2023 žil stále v Napajedlech ve Zlínském kraji.
