Marie Tulachová

* 1935

  • „Akorát v jeden čas, to už jsem byla vdaná a manžel už byl doma od PTP, tak se za mnou chodilo, abych se dala do strany. Že prý jsem tam dlouho a lidé za mnou jdou. Chtěli mě navrtat do partaje a na předsedkyni závodního výboru. Když mně volali asi potřetí, tak jsem jim připomněla, kdo jsem a koho jsem si vzala. Já se rozvádět nemíním – a jestliže manžel byl v PTP a já se teď mám dát do partaje, tak uvažujte, jaké tu budete mít kádry. Nevolejte mně, já do strany nevstoupím – a bude-li to nutné, tak mě propusťte. Od té doby jsem měla klid.“

  • „Byl hrozný humbuk a ve všem zmatek na všech úřadech. Každý se bál něco vyřizovat, protože ukázat se jako Čech někde na úřadech, to chtělo odvahu. Ti Němci byli tak zfanatizovaní, že jim Češi ublížili, když odstranili Heydricha. Měli to nařízené, aby nejednali s Čechy. Brali nás jako vrahy, se kterými se nedá jednat lidsky. Normálně vyřídit. Češi se proto snažili chodit na úřady co nejméně, aby špatně nedopadli.“

  • „Chodili k nim do obchodu Němci, bylo to v Hanychově. Mistrová měla mého bratra ráda a říkala mu, že kdyby měli nějaká vajíčka nebo něco jiného, ať to přinese, že mu dobře zaplatí. Že k ní chodí nakupovat herci z libereckého divadla. Když to šlo, tak jí bratr vyhověl a něco přinesl. Když měla být zabijačka, tak se většinou krmily prasata dvě, ale to jedno muselo být schované, takzvaně na černo. To byl třeba dřevník a pod prkny byl udělaný tajný chlívek, kde bylo to prase na černo. Mezi lidmi se pak našel učeň, který se učil řezníkem, a ten to zabil večer, když byla hodně tma. Jeden soused hlídal, kdyby náhodou šla nějaká kontrola kvůli zatemnění. Do rána všechno bylo rozbalíčkované a připravené. Bratr to pak bral do Liberce, Němci by dali za maso jakoukoli částku, na lístky toho bylo strašně málo. Dost se ale bál, protože do autobusu taky chodila kontrola. A když by měl dvě aktovky, tak byl podezřelý. Tak chodil ráno přes Pláně pěšky. Když viděl, že někdo jde, hodil tašky do borůvčí. Prý i kdyby je našli, tak nikdo nedokáže, že jsou jeho. Kdyby jej ale chytli v autobuse, šel by sedět, že okrádá Říši.“

  • Full recordings
  • 1

    Světlá pod Ještědem – Dolení Paseky, 17.11.2023

    (audio)
    duration: 02:44:02
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V nemocnicích jsme měly nahradit řádové sestry

Marie Tulachová v roce 1950
Marie Tulachová v roce 1950
photo: Archiv pamětnice

Marie Tulachová se narodila 4. listopadu 1935 ve Světlé pod Ještědem – Doleních Pasekách. Během válečných let s rodiči několikrát navštívila hlavní župní město Liberec, kam také Češi z Podještědí často nosili takzvaně na černo k prodeji své nepřihlášené hospodářské produkty. V roce 1941 začala pamětnice chodit do místní české dvoutřídky, o tři roky později však ztratila otce, který zemřel na rakovinu, a v roce 1949 osiřela úplně. Místo do vysněné zdravotní školy se proto z finančních důvodů rozhodla nastoupit do zaměstnání v liberecké Poživatině. Asi po sedmi měsících se jí ale podařilo nastoupit do zdravotního kurzu v Turnově, po jehož absolvování v roce 1951 našla práci jako zdravotnice (sanitární sestra) v Lázních Kundratice. V únoru 1956 se provdala za Josefa Tulacha a manželé spolu žili padesát šest let bez ohledu na to, že jim život často ztěžoval špatný kádrový posudek manžela, který mohl jako kulak většinou vykonávat jen ty nejtěžší práce. Z těchto důvodů se pamětnice vždy snažila příliš nezajímat o politiku a plně se věnovala svému povolání, které s láskou vykonávala až do odchodu do důchodu v roce 1993. V době natáčení (2023) žila ve Světlé pod Ještědem – Doleních Pasekách a byla aktivní členkou Sdružení rodáků a přátel Karoliny Světlé. Za podporu natáčení příběhu pamětnice děkujeme obci Světlá pod Ještědem.