„Přišli a řekli: ‚Weg [pryč] z domu!‘ Náš dům byl hezký, měl čtyři místnosti: ‚Weg z domu, weg z domu!‘ Do kůlny nás hnali. My jsme byli v kůlně. Tam byly takové trámy. Prostě jako v kůlně. [V Ilovajsku] jsem i chodila do školy. Škola byla, škola byla, ale byla taková fašistická.“
„Všelijací byli Němci. Byli špatní a byli i tací, co přinesli jídlo, a oni řekli: ‚Dejte nám hrnec, my vám trochu dáme.‘ Jako člověk. Jako u nás. Byli tací, co nám dali trochu polévky. U nás [v Ilovajsku] bylo uhlí i železnice. My jsme v domě topili a v domě bylo teplo. Všechno to už je pryč, už to je dávno.“
„[Němci] utíkali, báli se Rudé armády. [Manžel] říkal, že už Němci utíkali, už věděli, říkal, že bude konec války. Konec války zažili v Praze a [manžel] říkal: ‚Praha nás hezky přivítala. Nakrmili nás. Dali nám maso. Uvařilo se jedno i druhé jídlo. I kompoty. Hezky, Praha nás hezky přivítala. V Praze, to je slovanský národ.‘ Říkal: ‚Hezky nás nakrmili. I Stalina postavili na dvorech.‘“
Valentyna Ivanivna Tyčynina se narodila 25. února 1925 v Ilovajsku v Doněcké oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Ve svém rodném městě vychodila deset tříd sovětské školy a poté přešla na filologicko-literární fakultu na dněpropetrovskou (dnes město Dnipro) univerzitu. V Dněpropetrovsku ji dne 22. června 1941 zastihlo nacistické napadení Sovětského svazu, a tak odcestovala zpět do Ilovajsku, kde v letech 1941-1943 prožila nacistickou okupaci. Po válce vystudovala literární fakultu v Kyjevě a poté pracovala jako učitelka ukrajinského jazyka a historie na pedagogickém učilišti v Ostrohu a v Dubnu na západní Ukrajině. Manžel Jakiv Tyčynin (1919-1987) sloužil v letech 1939-1945 v Rudé armádě jako velitel kaťuší, což byl typ tehdejšího sovětského raketového dělostřelectva. Valentyna Tyčynina v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.
