Marcela Ulrichová

* 1939

  • "Vim, že, vim, že vlastně i tady najednou byla pomalovaná, pomalovaný prkna nahoře na hřišti. Prostě objevily se letáky, který byly různě připíchávaný, takový docela rýmovaný a dobrý. A vlastně, nebo obracely se cedule, že oni tady odsud jeli a chtěli vědět kde, tak tady lidi obrátili ty směrovky na Prahu a oni se vlastně dostali ty Rusáci tenkrát do Všeším a tam to končilo, tam nebylo nic, že jo. Takže oni z toho byli teda zmatený. Ale byli, no oni vůbec byli, oni vlastně potom, když už jezdila do tý Prahy a mluvili jsme s nima, s těma vojákama, tak oni vůbec, oni, myslim, že byli sami překvapený. Že oni vlastně tady viděli lidi dobře oblečený, zásobování dobrý, lidi prostě jim, lidi jim teda nenadávali, lidi říkali: „Co tu děláte, běžte pryč, vy tu nemáte co dělat.“ No oni vlastně, oni vlastně pořád jen opakovali: „U vás je revoluce, u vás je revoluce, my musíme zasáhnout.“ „Jako proti komu chcete zasahovat?“ Takže vlastně a byli to samý mladý kluci, samý mladý kluci to byli."

  • "Strýc a teta ještě žili a říkali, že do domu, který nyní měli a původně patřil německé rodině, přijela ta německá rodina a byla moc ráda, jak je tam vše předělané. Vůbec necítili žádnou zášť. Většina Němců, kteří tam byli, neodešla do východního Německa, ale do západního, a tam se jim dařilo dobře. Strýc říkal, že byli přímo nadšeni tím, jak ten dům udržují a jak je opravený. Je pravda, že ty domy a vily, které po Němcích zbyly, byly nádherné. Do těch domů po Němcích se nikdy nestěhovali starousedlíci. Byly obsazeny lidmi, kteří přišli do pohraničí a byli to většinou… no, říkalo se jim zlatokopové. Můj táta třeba tvrdil, že by nikdy nemohl žít v domě někoho, koho znal."

  • "Po roce 1968, během prověrek, mě vyloučili z KSČ, protože jsem si pustila pusu na špacír. Na Václavském náměstí jsme měli přehled o všem, co se tam dělo, protože jsme to měli přímo pod okny. Viděli jsme, jak lidi byli napadáni a jak se vše vyvíjelo. Křičeli jsme na ně z oken a dodnes se divím, že tam za námi nikdo nevtrhl. Vždy, když se něco dělo, vyběhli jsme z podniku na Václavák. Ten člověk, který mě prověřoval, mi vytýkal mé tehdejší chování. Rozzlobilo mě, když jsem mu řekla, že tam také byl. Viděla jsem ho tam a teď se tvářil, jako by tam nebyl. Nestyděla jsem se za to, co jsem si (o okupaci) myslela a co jsem dělala. Takže mě tedy vyhodili...a letěla jsem jak vlaštovka.“

  • "Ty horníci opravdu nevěděli, jestli se dnes z tý práce vrátí. Takže tam bylo v tom Oseku, co já si pamatuju, snad asi pět hospod. A to prostě, když se bralo, to jsme s mojí mámou nemohly pochopit, že ta byla tady odtud, takže my jsme tomu říkaly leteckej den. Prostě to byly plný, plný, plný hospody u každý hospody byl takovej ten, hrály se ty kuželky, takže ty kuželky se hrály. Prostě oni ten den jako užívali. A vim, že i mnohdy ty některý ženský na ně teda čekaly, aby jim nějaký ty peníze sebraly, aby prostě měly potom pro děti na to živobytí."

  • "Ti Rusové mají jinou povahu než my. Vždycky byli jiní. Ještě když jsem pracovala v Strojexportu, bylo s nimi těžké pořízení. Smlouvy uzavírané s nimi byly problematické. Sice jsem z účtárny neviděla na všechny detaily, ale od obchodníků, kteří s nimi jednali, vím, že jednání s nimi nebylo vůbec jednoduché. Z jejich strany to bylo spíše diktatura. Jednali s námi z pozice síly, chtěli mít převahu a my jsme měli poslouchat. Oni jsou prostě jiní. Vždy u nich převládalo takové to velikášství. Vše u nich bylo velké, bolšoje.“

  • Full recordings
  • 1

    Strančice, 04.12.2018

    (audio)
    duration: 01:08:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Strančice, 28.09.2023

    (audio)
    duration: 02:11:53
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Se Sověty bylo těžké pořízení. Vždy museli ukázat, že mají navrch

Marcela Ulrichová, cca 1959
Marcela Ulrichová, cca 1959
photo: pametnice

Marcela Ulrichová, roz. Máková, se narodila 14. září 1939 v Praze do rodiny Marie, roz. Horníkové, a Julia Máka. Za války bydleli ve Všechromech ve středních Čechách u rodičů matky. Po válce se rodina přestěhovala do Oseka v severních Čechách, odkud pocházel otec, původním povoláním kameník, poté zaměstnanec drah. Marcela vzpomíná na válku prožitou ve Všechromech a líčí také atmosféru a život v poválečném Oseku, který byl za války zabrán nacistickým Německem. Chodila do školy s dětmi ze smíšených rodin, německé rodiny byly vystěhovány. Rodiče se v poválečných letech rozvedli a matka se znovu provdala za rodáka z Oseka, horníka Rudolfa Adelta. V roce 1948 z tohoto manželství vzešel Marcelin bratr. V letech 1954 – 1958 vystudovala střední ekonomickou školu v Teplicích. V Oseku žít nechtěla a stále se vracela do rodného kraje, kam se v roce 1959 provdala za Jaroslava Ulricha. Přestěhovala se za ním do Strančic, kde si postavili dům. V letech 1960 – 1996 pracovala jako účetní ve Strojexportu se sídlem na Václavském náměstí v Praze. Zde se v letech 1968 – 1969 zúčastňovala protiokupačních demonstrací, za což byla v roce 1971 vyloučena ze strany, stejně jako její manžel. Vyloučení ze strany jim znemožňovalo vycestovat do zahraničí a jejich dcera měla ohrožené další vzdělávání. V letech 1998 – 2010 působil Marcelin manžel Jaroslav Ulrich jako starosta Strančic.