Zdeněk Urban

„Ta, co jsme o ní mluvili, že padla u toho kravína - ,jsem těm kulakům zavařila, oni se z toho kravína nedostanou ven‘ - padla, hubu zkřivenou, oči vyvalený. A bylo jich víc. Víc by se jich našlo v takové dědince. Co to bylo za lidi! Prolézala tady, když byly ty dodávky, pod postelí a v ložnici hledala obilí, jestli ho tam nemáme schovaný. Takoví to byli lidi. To se nedalo, ty dodávky. Oni to pořád stupňovali. Šedesát metráků obilí z deseti hektarů. Tady na horách. To se nedalo splnit. Maso, mlíko, to bylo záměrně, ten útlak do těch kolchozů.“

„Já jsem dostal čtyři roky, Navrátil dostal šest roků, Janků sedm roků, Kvapil sedm roků a Bartoš rok.“ Tazatel: „Čekal jste takhle vysoké tresty?“ - „Byli jsme na to už připraveni. Oni nás už cvičili. Připravili a učili nás nazpaměť, co máme odpovídat. To jsme nacvičovali, takže jsme už určitou představu měli.“

„Většina lidí to chápala, jak to bylo. Taky je tam mordovali, tak lidé potom prokoukli. I ti svědci, protože je nutili k tomu, aby proti nám svědčili. A většina lidí, co tady mám ty výpovědi, se nedala. Akorát ta jedna bolševička, ta mrcha. A potom tady byl kravín a ona poklízela v kravíně. Přišla od toho výslechu. ,Tak jsem to těm kulakům zavařila. Na Sibiř půjdou.‘ A ona ani nedošla domů. Zkřivila se jí huba, zhroutila se a zůstala tam. Oči vyvalené, hubu zkřivenou a šla na máry. Šla se pochlubit spolupracovnici do kravína, jak to těm kulakům zavařila. Prý se jen tak nevrátí. To byla taková bolševička. Líná, špinavá.“