Eduard Vacek

„Založil jsem časopis České vězeňství a potřeboval jsem kvalitní redakční radu. Kde jinde ji sehnat než přizvat bývalou komisi ČNR pro vězeňství… Začal jsem vydávat časopis, který měl úžasnou úroveň. Po sedmi letech Institut pro kriminologii a sociální prevenci prováděl hodnocení evropských časopisů pro vězeňskou službu a můj časopis byl vyhodnocen jako nejlepší. Měl jsem zvláštní metodu. Téma důležité pro vězeňství jsem nadnesl kolektivu, který se o něm měl poradit, a všechno jsem nahrával. Bylo to jak karetní hra, každý vynášel trumfy. Zaznamenal jsem to, rozepsal a znovu jim to poslal. Vždy jsem říkal: ‚Není vůbec důležité, co se tady řekne, ale jaký bude konečný efekt.‘ Tento proces proběhl třikrát. Nakonec na sebe všichni začali reagovat, problém se vyčistil, zbylo vydestilované jádro problému a my ho vydali v Českém vězeňství. Dostali ho všichni ředitelé věznic a hlavní personál, který se tím začal řídit. V době, kdy jsem byl ještě poslancem v ČNR, zvedla se proti mně vlna odporu od bývalých stalinistů, propagátorů sovětského modelu. Největší odpor byl v Plzni-Borech. Uskutečnili jsme výjezdní jednání vězeňské komise ve věznici v Plzni-Borech. Pozval jsem tam celé vedení a odpůrce, kteří byli proti nám. Seděli tam všichni zasmušilí, sveřepé obličeje, a já jsem je požádal, aby vznesli námitky, že se s nimi pokusíme vypořádat. Nikdo neřekl ani slovo, takže v podstatě stříleli ze zálohy. Věděl jsem, o jaké problémy jde, tak jsem je sám v druhé etapě nadnesl a celá vězeňská komise o tom před nimi diskutovala. Pak už se někteří zapojili a jejich odpor jsme v podstatě zlomili. Tímto způsobem jsme vychovávali vedení věznic. Výjezdních zasedání jsme uskutečnili víc. Čtyři nebo pět v těch nejhorších místech, kde se generálnímu řediteli nedařilo naše myšlenky prosadit. Nakonec začal být náš časopis pro ně důležitý.“

„Když jsem se seznámil se Svědky Jehovovými, samozřejmě mě to zajímalo. Říkal jsem si, že se na mě všichni vybodli, a tihle lidé mi nezištně pomáhali, nic za to nechtěli. Tak jsem o tom s nimi začal hovořit a oni mě vtáhli do své organizace. Najednou, během pěti měsíců, jsem byl starší sboru. Jenže literatura, kterou jsem dostával, byla čím dál divnější. Viděl jsem tam věci, které byly téměř až patafyzické. V roce 1969 jsem se naštěstí seznámil se seriálem Alberta Marenčina Anály patafyziky a tam mně to utkvělo na pozadí. Ze začátku jsem tomu nerozuměl, ale strašně mě to přitahovalo. Tak jsem se k tomu vracel poprvé, podruhé, a najednou jsem byl osvícen a pochopil jsem, co to je patafyzika. Bez školitele! Najednou jsem byl vědomý patafyzik, předtím nevědomý a nyní vědomý. Být Svědek Jehovův a zároveň vědomý patafyzik, to je hrozně zvláštní situace. Alfred Jarry, když vysvětluje patafyziku, říká: ‚Patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku.‘ A já jsem v tom byl. Studoval jsem metafyziku a angažoval jsem se v ní a přecházel jsem do oblasti patafyziky. To byl další stupeň poznání. Dostávaly se mi do rukou zvláštní plky od Svědků Jehovových a já jsem to tam měl jako vedoucí skupiny rozebírat. Přečetl jsem si to, chvíli s tím mlátil o zem, protože jsem byl vzteklý, jaká je to demagogie. ‚Tohle tu nemůžu učit!‘ Ale potom jsem si řekl, že na to musím jít z opačné strany. Šel jsem na to z pozice patafyzika, takže když se sešel kolektiv – a naštěstí to byli především studenti z gymnázia a z hudební školy –, tak jsem začal vypichovat absurdity a zvýrazňoval jsem je. Viděl jsem, jak jim začaly svítit oči. Začali na to reagovat, protože taky pochopili, že to je ptákovina. To byl koncert. Když tam přišel někdo z venku na kontrolu, tak to nezachytil. Vypadali jsme velmi horlivě. Dostali jsme se do stavu, že jsme zrušili skupinu Svědků Jehovových a založili jsme Patafyzické kolegium Teplice. To byl takový zvláštní, ale naprosto normální a přirozený přechod.“