„Já se pořád zvolna posouvám v tom filozofickým vědomí. Byl jsem vychovaný jako katolík, každou neděli jsem musel do kostela. Až jsem řekl otci, že tam chodit nebudu, a on to povolil. Pro mě byl třeba strašnej problém říkat to, co teď o těch katolících říkám: že jsou úplně vedle. Já jsem se strašně Boha bál, když jsem byl malej. Dostal jsem od katechety obrázky rozhořčeného Boha. V noci jsem se probouzel a říkal si, co jsem špatně udělal, že se na mě ten Bůh zlobí. Když jsem se v některých posledních filmech dotkl katolických institucí, já jsem se bál to říct. Dneska už v klidu můžu říkat, jaké hlouposti říká třeba biskup Malý. Ale dřív jsem se toho bál. To pro mě byla pořád autorita, u níž jsem předpokládal, že úplně nevidím na její dno. Teď už si myslím, že na něj vidím. To, co jsme probrali v mém posledním filmu, díky mé sestře a díky mé mrtvé ženě… Já si pořád víc a víc troufám. Troufnout si můžu, protože jsem si tím jistej.
Když jsem ze začátku přednášel ve škole, pan Gogola mi nadával do socanů. A já dneska vím, že bez těch socanů to vůbec nejde. Všichni jsme socani: to jest, potřebujeme pracovat, výsledky naší práce se k nám mají vracet takovým způsobem, abychom vždy měli to, co nám umožní pracovat dál. To je strašně jednoduchý.
Když jste rozumný, musíte vědět, že systém hromadění kapitálu není nejlepší. Ne, že by nešel dělat dobře. Ti, kteří hromadí kapitál, dělají nepoužitelné hromady kapitálu, kupují za to hlouposti, případně děla a stíhačky. To je naprosto absurdní.
Je dobrý být socan, dokonce to lidstvo potřebuje. To bych si před pár lety ještě netroufl říct, protože by mě vyloučili ze společnosti. Čím víc se blížíte smrti, tím menší zábrany máte. Protože vám už nemůžou nic udělat. Zabijou vás možná předčasně, ale ta předčasnost je tak krátká…“
„Rozhodující a jediný pedagogický akt, který je možný, je, že někoho přijmete. To, že ho přijmete, je maximum, co pro něj můžete udělat. Musíte eliminovat lidi, u nichž se dá předpokládat, že budou konvenční, že budou vůči světu lehce bezcharakterní, a těch se zbavit. Pak už je fakticky nemůžete nic učit. Oni se musí učit! Pět let mají příležitost na sobě pracovat. Je vlastně úplně jedno, kdo jim přednáší. Já měl příšerný pedagogy. Na hlavní hodiny u Elmara Klose jsem nebýval vždycky na celé, protože mi jezdil rychlík na Moravu. A on mě pouštěl, neměl s tím problém. O čem je teda ta náplň toho studia? Ti lidi mají pět let čas na sobě pracovat. Můžou číst cokoliv. Školní výuka je jenom okrajová. Tam se dozvíte nějaká jména, souvislosti. To si můžete pamatovat, to je pro vás dobré. Ale nesmíte se naučit to řemeslo tý předchozí generace, protože v něm je koncentrovaná ta hloupost. Nikoho v mé generaci, kdo byl skutečně dobrej, a to byla řada lidí, [Jan] Němec, [Evald] Schorm, [Věra] Chytilová, [Jiří] Menzel, [Juraj] Jakubisko, [Elo] Havetta… ti lidi o sobě věděli. Přitom nikdo se nechtěl nic učit od toho druhýho. Co jsme měli společný: nechtěli jsme dělat ten film tak, jak to dělala minulá generace – František Vláčil, Jiří Krejčík. To nás vůbec nezajímalo. To se musí vytvořit v tý škole, že studenti se učí vzájemně od sebe. Protože se snaží najít jiný jazyk. Mluvit o jiných věcech. Musí mluvit o takových věcech, aby to bylo o přesdržku.”
„Třetí šance byla, že ten můj židovský kamarád, který se mezitím stal ortodoxním, nám sehnal kontakt. Ten lékař, to byl kontakt na generála Bradleyho, který nám měl sehnat peníze. Ten skončil smrtí toho lékaře. Teď sehnal rodinu Jarvisů. Paní Jarvisová přivezla Chruščova do New Yorku, oni byli taková liberální rodina. Já jsem chtěl točit Dalibora. Ale ne tak, jak jsem ho natočil tady v Praze. Ale chtěl jsem ho točit tak, že Dalibor místo do Daliborky přijde zavařit do auta. Má různé kupony, takže jezdí a krmí se hamburgery, bere si benzin a jezdí po USA. V době, kdy jiní jeho kamarádi byli odsouzeni za dopravní přestupky tak, že musejí hrát na silnicích bouračky. Celý to bylo pěkný. To byly skutečný soudy v USA, který skončily tak, že lidi byli odsouzeni k tomu, aby na silnicích hráli bouračky, ne pro pobavení, ale pro poučení lidí. Já jsem jim jednak hrál kus toho Dalibora. To mělo být celé opera. Oni teda, že jo. Pozvali mě, že se sejdu s jejich synem, který to měl zařizovat. Oni měli celé patro ve výškové budově nad Central Parkem, byli to zřejmě milionáři. Já jsem tam šel podruhé. Ten jejich syn říkal, že by chtěl, aby nějaký Čech potvrdil, že to umím, že jsem někdo. Dal jsem mu číslo na [Miloše] Formana, aby mu zavolal. A představte si, že ten Forman mu řekl do telefonu, že to má ještě čas! Mně už bylo čtyřicet let. Nebyl jsem mladej. To jsem se opravdu naštval. Já jsem vůbec netušil, že by to mohl udělat. On se ke mně v Čechách choval, jako že si mě váží.”
„Já jsem natočil toho Palacha, co ho mají ve všech filmech. Co ten kameraman Smutný říkal nedávno, že si vzpomněl, že ho taky natočil. To je ale až hezký. Předtím dokonce pan Vadas jel za Jožkou Ort-Šnepem do Paříže a ptal se ho, jestli si pamatuje, jestli natočil Palacha. A Jožka říkal, že už si to nepamatuje. Krásný chytáky ty lidi provozujou. My jsme natočili toho Palacha v nemocnici. On v podstatě o sobě nevěděl, musel mít v sobě nějaké injekce. Měl zavřené oči a ležel. Řekl jsem Jožkovi, aby jenom vlezl a zase vylezl ven. Takový záběr tam máme. A pak jsme natočili jeho pohřeb. Ten je v tom posledním filmu. Když jsme to natočili, vzápětí se spálil v Plzni ten pán [Josef Hlavatý]. Oni údajně pak na to dělali prověrky, chápete? Oni ho úplně neprověřili jako hrdinu. V té Plzni říkali, že to udělal kvůli něčemu jinému, snad kvůli manželce nebo kvůli čemu. Ve skutečnosti – prostě to udělal. Nevím, co na tom chcete prověřovat. My jsme do té Plzně přijeli a on byl spálený strašlivě. Já jsem nikdy takovou hrůzu neviděl. To celý tělo bylo černý a v něm byly rudý praskliny, rudý jizvy tak pět deset centimetrů dlouhý, totálně krvavý. Ale materiál byl černobílý. Možná na té barvě by to lidé ani nevydrželi. My jsme to točili proto, že jsem si myslel, že to nemá smysl. Aby to lidi nedělali, aby si uvědomili, jaká je hrůza zničit takhle vlastní tělo. Vůbec, přerušit svůj život je hrozná věc.“
„Spřízněni volbou, to jsem šel ráno po ulici, byl ten rok 1968, někdy v lednu. Potkal jsem dramaturga Borovičku, který mi dramaturgoval už Moravskou Hellas. To jest, byl pod tím podepsaný jako dramaturg. Ale byl to slušný člověk. Já jsem říkal: ,Nemohl bych jít točit?‘ On říká: ,Tak si přijď zítra pro kameru.‘ Takhle jsem začal a hned jsem se rozjel. Člověk, o kterém jsem si myslel, že si s ním nejvíc budu rozumět, byl [Josef] Smrkovský. Jel jsem za ním a on mě opravdu nechal, abych ho natáčel. Od té chvíle stačilo říct [Oldřichu] Černíkovi: ,Točil jsem u pana Smrkovského.‘ Pro ně bylo nebezpečno, pro ty Dubčeky, Kriegely. Oni vás chtěli. [František] Kriegel mě pustil na zasedání parlamentu, i když ti ostatní mě tam nechtěli pustit. Zábavný byl [Ludvík] Svoboda, který se tehdy ucházel o prezidentské křeslo. Ten už byl v té fázi dětinskosti. Mně říkali kamarádi, měl jsem s ním několik dlouhých záběrů, ve kterých on vypráví: ,Prožeň to televizí a nikdy ho nemůžou zvolit.‘ Protože už bylo jasné, že je senilní. To je jako s tím Zemanem. Ta senilita vítězí. Já jsem se pohyboval mezi nimi, oni cítili, že jim fandím, tak mě pustili k sobě. Tohle je vždycky velmi krátká chvíle, než se ta vláda nainstaluje. Tentokrát ji do těch osmi měsíců zničili, tu vládu. Stejně jsem zažil po revoluci v roce 1989, že na Hrad jsem mohl jenom asi půl roku, pak už mě tam nepustili. Oni okamžitě pochopí, že se jim smějete. A to nemůžou dopustit. Na to tam potom mají takový indiány všelijaký, kteří to rozeznávají, jako toho Žantovskýho a podobně. Žantovský na mě ječel: ,Okamžitě ven!‘ Já jsem málem natočil Havla při projevu do rádia. Co bych mu asi tak udělal... Ale oni vás z duše nenávidí.”
Tvůrce dokumentárních filmů a pedagog FAMU Karel Vachek se narodil 4. srpna 1940 v Tišnově, kde jeho otec provozoval místní hotel. Po roce 1948 byl však hotel znárodněn. Karel Vachek vystudoval FAMU, kam byl přijat napodruhé. Poprvé jeho přijetí zabránil udavačský dopis z národního výboru v Tišnově, který byl v jeho kádrových materiálech. Odstranit tento „škraloup“ mu pomohl strýc, bývalý vysoký důstojník, který do kádrové složky vložil naopak doporučení od tišnovského uličního výboru. Karel Vachek studoval FAMU v ročníku Elmara Klose ve stejné době jako Věra Chytilová, Jiří Menzel, Evald Schorm, Jan Němec, Juraj Jakubisko či Elo Havetta. Po třetím ročníku byl na rok vyloučen, údajně proto, aby si „vyzkoušel“ práci v průmyslu. Absolvoval v roce 1963 provokujícím dokumentem Moravská Hellas, zachycujícím pokrytectví a konzumního ducha strážnických folklorních slavností. Ten se údajně nelíbil prezidentovi Antonínovi Novotnému a Karel Vachek několik let nesměl natáčet. Teprve v roce 1968 mohl točit dokument Spřízněni volbou, zachycující dění Pražského jara a atmosféru před volbou prezidenta Ludvíka Svobody. S kamerou byl v ulicích po okupaci v srpnu 1968, natáčel jedny z posledních okamžiků života Jana Palacha a zachytil i dalšího muže, který se upálil v lednu 1969: Josefa Hlavatého. S příchodem normalizace ale krátké období, kdy mohl natáčet, zase skončilo. Do roku 1979 pracoval ve vysočanské spalovně a poté se s manželkou Dagmar odhodlali k emigraci. Po několika měsících strávených v Paříži dorazili do Spojených států amerických a usadili se v New Yorku. Karel Vachek zde pracoval ve fotografické dílně technicky zpracovávající fotografie pro New York Times a marně se snažil získat peníze na natáčení dalších filmových projektů. Mezitím se velmi zhoršovalo duševní zdraví jeho ženy. To všechno dohromady přispělo k tomu, že se roku 1984 rozhodli pro návrat do Československa. Karel Vachek pak pracoval jako řidič rozvážející sodovky a později byl obchodním cestujícím nakladatelství Olympia. Po roce 1989 mohl znovu natáčet a realizoval několik rozsáhlých filmových dokumentů. Roku 1994 začal učit na katedře dokumentu FAMU a po nástupu děkana Michala Breganta se stal jejím vedoucím. Výrazně ovlivnil celou generaci mladých dokumentaristů (Jan Gogola, Vít Klusák, Filip Remunda, Vít Janeček). Za své filmy získal dvakrát, v letech 2000 a 2002, cenu Nejlepší český dokumentární film roku na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
