Věra Vacková

* 1931

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Já, když jsem se potom dostala do toho Božanova, což je vesnice úplně na hranici s Polskem, tak jsem tam měla 46 dětí na tři oddělení, druhou, čtvrtou a pátou třídu. A měla jsem tam třeba, samozřejmě většina byla přistěhovalců, kteří tam byli jako Češi. Ale byli tam i volyňští Češi a měla jsem tam dokonce dva bratry Němce. Ta matka, ta německá rodina měla hodně dětí, hlavně chlapce, a všichni ti starší padli ve válce, i otec, takže ta matka zůstala se dvěma nejmladšíma tady a byla zaměstnána jako lesní dělnice. A tehdy se pamatuju a dodnes mě to strašně mrzí, ale to jsem si uvědomila až pozdě, až když dnes o tom takhle hloubám… Prostě, přišlo jednou třeba nařízení, že máme děti vést ke spořivosti, a museli jsme zavést, že jsme řekli, když si něco ušetří, aby to přinesli do školy. Já jsem to sepisovala, kolik si kdo přinesl, pak jsem to odnesla do kampeličky a tam jim vystavili spořitelní knížku. Načež ten, myslím, že to byl Taus, ten o rok starší, tak on si přinesl tu 20 halířů, tu 30, někdy dokonce padesátník. A já jsem říkala: ,Tausi, odkud máš ty peníze?‘. A on říkal: ,Tam blízko nás v lese bydlí jeden starej pán, a já, když mu jdu naštípat dříví, nebo mu nějak pomůžu, tak on mi dává tyhlety peníze za odměnu.‘ A ten chlapec si to šetřil. Tak jsem si říkala: ,Já mu tam přidám stovku z každé výplaty nebo aspoň 50 korun.‘ Pak jsem si uvědomila, no ale kdo tam v té kampeličce sedí, aby mě někdo neudal, že podporuju Němce. To bylo v padesátém roce, tedy v padesátém prvním, a to ta nenávist k těm Němcům byla veliká.“

  • „A tenhleten ředitel byl takový převlíkač kabátů. Protože jsem slyšela, že byl skautem, a dokonce, že byl v tom homogenním skautu, kde se zahajovalo modlitbou. A potom těch svých skautských zkušeností využíval tom komunistickým. Takže on si vymyslel, když bylo pálení čarodějnic, tak nechal postavit tři hranice na kopci nad kostelem a kluky z deváté třídy nechal vyrobit válečné štváče – figuríny Eisenhowera, Trumana a Roosevelta. Roosevelt myslím byl ochrnutý a nemohl chodit, tak sehnali nějaký starý křeslo, a tu figurínu nesli v tom průvodu na tom křesle. No a šlo se v průvodu na ten kopec, tam se řečnilo, no a potom se posadily figuríny na ty tři hranice, zapalovaly se a upalovali se váleční štváči. Tak takovýhle nesmysly si on vymýšlel.“

  • „Co tedy chci ještě zdůraznit, že si nesmírně vážím mých rodičů. Protože, když tatínka v tom osmačtyřicátém přeložili a takhle se mu pomstili, tak maminka zůstala s námi čtyřmi sama a říkala, že každý den přicházela do školy a na jejím místě že byla přihláška do KSČ a vedle toho pero. Nevím, jak dlouho, jestli týden nebo deset dní to vyhazovala do koše, až to vzdali. Maminka si říkala: ,Kdyby mě vyhodili, tak já půjdu pracovat do JZD a ty děti uživím takovýmhle způsobem.‘ Náhodou ji teda nevyhodili, že zůstala pracovat v té škole, ale tohle dokázala a za to si jí velice cením. A potom tatínek zase, když byla ta podpisová akce, že souhlasíme se spravedlivým rozsudkem Milady Horákové, tak z okresu to nepodepsal jediný tatínek. A oni mu říkali, proč to jako nepodepsal. A on říkal: ,Jak já to mám podepsat, vždyť já nemám ani volební právo?‘ A ti mu říkali: ,Nám to nevadí.‘ A tatínek říkal: ,Ale mně to vadí‘. Takže jediný on měl odvahu to nepodepsat. Takže v tomhletom si těch rodičů nesmírně vážím, že dokázali být takhle stateční.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.09.2024

    (audio)
    duration: 01:43:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 06.09.2024

    (audio)
    duration: 01:11:32
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Cením si lidí, kteří se dokázali veřejně postavit proti té příšerné totalitě

Věra Vacková, rozená Ronovská
Věra Vacková, rozená Ronovská
photo: Archiv pamětníka

Věra Vacková se narodila 28. února 1931 v Novém Městě na Moravě. Své dětství prožila ve Žďáru na Sázavou, kde rodiče vyučovali na místní měšťance a postavili dům, v němž rodina prožila válečné roky. Po osvobození se stala členkou skautského oddílu a cvičenkou místního Sokola, s nímž se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1948 byl otec pamětnice Karel Ronovský, funkcionář národních socialistů, zbaven volebního práva a přeložen do vzdáleného Jevíčka. Jako čerstvá maturantka novoměstského gymnázia pamětnice absolvovala čtyřtýdenní učitelský kurz v Hradci Králové a byla umístěna do škol východočeského pohraničí. Po ukončení dálkového studia pedagogické fakulty a vstupu do manželství v roce 1956 se přestěhovala do Prahy. V roce 1989 se účastnila demonstrací sametové revoluce. Pedagogické práci na pražských základních školách se věnovala do roku 1993.