Božena Valová

* 1946

  • „Ale když už potom byl nemocný, náš tatínek teda zemřel doma, a když byl nemocný, tak já jsem tam byla ty poslední dny, kdy jako už byl ležící, ale pořád mu to jakoby myslelo, tak on řekl: ‚No ale umřel jsem ve své posteli, nebo umřu ve své posteli, ale co ti, co je odtáhli na Sibiř a nebo kteří padli u drátu.‘ Tohle třeba řekl.“

  • „Říkám, stalo se to v tom roce, muselo to být nějako léto čtyřicet devět, protože tehdy byla asi taková ta nejhorší situace, ta padesátá léta, že jo. A ten hoch to byl, který přešel hranice, protože ta hraniční čára mezi Rakouskem a tou obcí, kde my jsme bydleli, je pár kilometrů, tak ten chlapec to byl student a byl to snad student medicíny a byl to bratr kuchařky pana faráře Havránka, řeknu vám další jméno, protože ten pan farář Havránek byl taky zavřený. Takže to byl bratr té kuchařky toho pana faráře Havránka. A těch lidí, který byli pozavíraný bylo hodně.“

  • „A teď pozor, pohraničí, že jo. A ono stačilo, že… teď furt byli špioni, furt se mluvilo o špionech. My jsme si jako děti hráli na vojáky a na špiony, samozřejmě a to. Maminka ukázala tamhle nějaký chlap, kdo to je a než přišla domů, tak už měla udělanou domovní prohlídku, protože paní Hálová, kdo ví, jestli není spojená s nějakými špiony, že jo. A to už byl táta, já nevím, třeba dva tři roky v kriminále. A když maminka šla po vesnici, tak lidi přecházeli na druhou stranu. Některý lidi věděli, proč přechází a některý lidi se báli styku s ní.“

  • „No takhle, táta v té době, kdy byl odsouzený, tak byl vlastně chlap v plný síle, se dá říct. No, kolik mu bylo si spočítejte, já vám to neřeknu zpaměti, dvanáct, čtyřicátý osmý. Nebo on narozený dvanáct a ve čtyřicátém osmém odsouzený, tak on třeba, když já jsem se ho zeptala už jako vdaná, už jako dospělá, kdy už bydleli v Dačicích, tak jsem říkala: ‚Taťko, co to tady máš s tím prstem?‘ A on povídá: ‚No to mi přiskřípl vozík. No ale to jsme tam měli chirurga, to byl člověk!‘ Takže mezi těma vězni byli určitě jako i lidi, který uměli. Jestli to byl vězeňský doktor, to nevím, ale vím, že tatínek v té době, kdy se vrátil, neměl vůbec zuby. Vůbec neměl zuby, ale já jsem ho, snad jednou jsem viděla, že měl protézu, že jako to vyndal. Jinak on to nosil furt. My jsme to nevěděli, že je bez zubů. Ale taky se zmínil, že jako: „No jo, no to víš, tak byli v díře,‘ to řekl ‚díra‘. To bylo nějaký to asi, za nějaký přestupek uvězněný, ale myslím si, že táta vzhledem k tomu, že to byl mladý silný člověk, tak že v tom vězení jako neměl asi takový problémy jako lidi, který byli neduživý, nemocný nebo prostě takhle.“

  • „Já si pamatuji, jak jsem s maminkou, s tetou a já jako pětiletá, šestiletá, nevím, kolik mi bylo, jela na tu návštěvu. My jsme přijely někam v noci, teď jsme vystoupily na nádraží, všude tma a to nebylo město, to bylo jako okraj toho města. Všude tma a teď co. Návštěva byla třeba v těch půl deváté, no a co my. Bylo třeba dvě hodiny v noci nebo jedenáct hodin v noci, já nevím. No tak maminka řekla tetě, sestře mého otce, podívej támhle svítí, zkusíme tam zaklepat. Tak šly a zaklepaly na barák nějaký, kde ještě svítilo a prosily ty lidi, jestli by je tam nenechali do rána. Že jedou na návštěvu do věznice. Tak jo, pojďte, pojďte. A jako do rána zůstali u těch a na tu půl devátou řekněme se šlo do té věznice. A já si pamatuji jako dítě, když prostě ti vězni byli v těch mundúrech, tak byli v suterénu, a to suterénní okno bylo zamřížovaný, ale nebylo zasklený a ti chlapi tam stáli, já nevím, v místnosti jich bylo, bylo jich tam hodně, třeba dvacet, třicet, já nevím. A teď já, jak jsem byla malá, tak oni mě viděli a táta mě viděl, že jo. Mě táta ještě znal, protože byl v té věznici třeba teprve dva nebo tři roky. No a teď ti chlapi ho pouštěli k těm mřížím, abychom si mohli podat ruce, já jsem řvala jak pavián, já jsem se ho bála a tohle třeba, takovouto vzpomínku já mám na komunistický kriminál.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 12.07.2022

    (audio)
    duration: 02:18:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když byla za tátou v komunistické base, bála se ho a řvala, jak pavián

Božena Valová jako malé dítě
Božena Valová jako malé dítě
photo: Archiv pamětníka

Božena Valová se narodila 13. května 1946 v obci Staré Hobzí. Její maminka pracovala jako porodní asistentka, tatínek byl řezníkem, po druhé světové válce krátce také starostou. V roce 1949 byl otec, Rudolf Hála, zatčen a odsouzen za to, že pomohl mladému studentovi medicíny utéct přes hranice do Rakouska. Celé dětství Boženy Valové tak ovlivnila skutečnost, že její otec byl politickým vězněm. Otcovo uvěznění dopadlo tíživě na pracovní možnosti maminky, její postavení ve společnosti a na život celé rodiny. Pamětnice vystudovala střední zdravotnickou školu v Jihlavě a po škole se rozhodla pro práci v Pardubicích. Za svoji práci v oblasti zdravotnictví získala vyznamenání. Měla dvě děti, dceru a syna. V roce 1967 zvažovala emigraci, kterou nakonec uskutečnila její dcera se svým manželem na jaře roku 1989. Jejich emigrace byla důvodem proto, aby manžela Boženy Valové vyšetřovala Státní bezpečnost. Po roce 1989 se dcera s rodinou vrátili do vlasti. Otec Boženy Valové se snažil o svoji rehabilitaci, před jejím vyřešením však zemřel. V roce 2022 žila v Pardubicích.