Kateřina Večeřová

„Byl to Angličan a [strýc] ho schoval do stodoly, kam jsme chodili denně sbírat vajíčka, kam jsme se chodili houpat na takovém velkém řetízkovém houpadle a pořád se do té stodoly chodilo. Ten člověk musel být strašně nervózní z toho, jak jsme tam všichni chodili. Protože se tam chodilo pro slámu, něco se tam ukládalo, dělala se tam na stroji taková míchanina pro drůbež a pro prasata. A strýc mu tam potajmu nosil jídlo a pití, asi vycházel jenom v noci, to je jasné, to nevěděl nikdo, ani maminka. Ale podařilo se mu dostat ho do bezpečí. Nevím, jakým způsobem, k partyzánům, kteří ho zas poslali zřejmě dál. O tom se nemohlo mluvit.“

„S maminkou jsme spaly ve světnici, jak se říkalo, a strýc měl pokoj vzadu za kuchyní. Byl na nějaké zemědělské schůzi a sotva si lehl, někdo tloukl na okno v kuchyni a maminka to slyšela, tak ho otevřela a říkala: ‚Co se děje?‘ A ten František Kovář [soused] říkal: ‚Paní Jurková, nebojte se, to jsem já, Franta Kovář. Ale potřebuju nutně mluvit s Mirem.‘ Tak mu šla otevřít, vyvalila se horda gestapáků a vojáků, matku otočili a musela špalírem těch vojáků projít až do světnice toho strýce. Já jsem řvala na jedné straně, brečela jsem, nesměla jsem k ní, jeden z nich mě tam držel. Počkali, až se obleče, a potom ho zatkli. Když ho potom zatkli [Wilhelma Prellberga], tak maminka [strýce] poznala už podle toho, že měl takovou čepici…“