František Vejvoda

„Měli jsme schůzky v opatrovně, ve školce, kde byla vrchní sestrou maminčina sestřenice, a tam jsme prožívali tohleto. Chodili jsme lovit bobříka odvahy do novohradeckých lesů. Tam jsme museli udělat na určitém místě křížek, že jsme tam byli, a zpátky. Potom jsme chodili na vycházky nebo na procházky až na Kunětickou horu. A tam se pamatuji na jeden ‚krásný‘ zážitek. Když jsme si vařili polévku, tam je takový dolík, tak najednou se nad dolíkem objevili mladíci, o něco starší než my. Byli z Hitlerjugend a pomalu se blížili k nám. Najednou se tam objevil jejich velitel, zařval na ně a my jsme měli volnost. Tak to byla taková vzpomínka na naše mládí.“

„Otec to odnesl, protože potom onemocněl a brzy zemřel. Ten se na to nemohl dívat, protože mu to sebrali dvakrát – za okupace, tam jsme měli ty letecké motory – a potom soudruzi nám to sebrali. A udělali si z hřiště, co jsme tam měli, tam si postavili školní jídelnu. Nás tam oplotili, tam jsme ani nesměli. Čili část našeho majetku se ztenčila. My máme dnes jen hlavní budovu a takový malý dvoreček, kde mám já jeden záhon, a to je všechno. Ostatní teď patří škole. Když jsme se o to ozvali, tak jsme na to neměli nárok, protože to sebrali v té době. Znárodnili to a vyvlastnili. A škola na vyvlastněném majetku postavila školní jídelnu.“