Vítězslav Velc

„Cestou zpět jsme byli všichni hodně unavení a stalo se, že kolona zastavila. Volal jsem na regulovčíky, jak dlouho se tu asi zdržíme. Odpověděli, že to bude určitě nějakou dobu trvat, ať to klidně zalomíme. Až budeme na řadě, že nám zabouchají na pancíř, aby nás vzbudili. Usnul jsem, najednou slyším rány a probral jsem se. Dívám se ven a před námi už nikdo nestál, čistá silnice. Regulovčík na mě volal: ,Bouchám vám už dlouho do vozu a nemůžu vás vzbudit. Už vám dávno ujeli.‘ Tak jsem zalomcoval s řidičem, aby se taky vzbudil, a říkal jsem mu: ,Jeď, prosim tě, jeď. Už nám ujeli.‘ Měli jsme přikázanou rychlost 30 km/h, abychom je dohnali, tak jsme zvýšili rychlost na 35 až 40 km/h. Doufali jsme, že po určité době je doženeme. Stále nic, před námi prázdná silnice. Jen za sebou jsem přes periskop viděl dlouhou kolonu. A najednou nás předjel gazík. Vyskočil z něj nějaký lampasák. Celkem dost riskoval. Otéčko jede rychle, ale špatně brzdí. Zastavili jsme. Přiskočil k našemu otéčku a bouchal nějakým montážním klíčem do pancíře. Napadlo mě: Tohle nevypadá dobře. Otevřel jsem poklop a vysunul se ven. Ptám se: ,Co je?‘ Důstojník křičel: ,Desátníku, co jste za idiota? Vedete celou strašickou kolonu úplně jinam.‘ ,Jak jinam? Vždyť nás sem poslali regulovčíci.‘ ,Nebudem o tom diskutovat. Nevíte, jak celou kolonu teď otočíme a pojedem zpátky?‘ ,No, to teda nevím, jak to uděláte.‘ Na poli se celá kolona otočila, pěkně jsme jej rozorali.“

„V srpnu 1968 jsme byli na návštěvě u příbuzných, sester mého dědečka, ve Vídni. Tehdy nebyl problém do Rakouska vycestovat, jen jsme nedostali žádné devize, ale to nevadilo. Když jsem se jako osmiletý kluk ráno 21. srpna probudil, našel jsem rodiče a tety u televize. Myslel jsem si, že se dívají na nějaký válečný film. Sledoval jsem Václavské náměstí, hořet tanky. Jsou to známé obrázky, jak jim Češi zapalovali nádrže. A nechápal jsem, proč stříleli na Muzeum na Václaváku. Objevily se i záběry mrtvol přikrytých vlajkami. Otec rozhodl, že se musíme hned vrátit do Čech, protože jsme tam měli příbuzné, především prarodiče. Tety nám nejdřív vzaly klíče od auta, že nás nepustí do války. Ale na otcovo naléhání nám klíče vrátily. Zajímavé to bylo na hranicích, protože jsme se jako jediní vraceli z Rakouska. Rakouský celník se nás ještě snažil přesvědčit, že nemá cenu jet do Československa, a ukazoval nám dva tanky, které stály na československé straně s hlavněmi namířenými na Rakousko. I český celník se nás ptal, jestli to myslíme vážně s návratem. Když jsme přitakali, tak nám otevřel závoru a pustil dál, kde už mimo našich celníků stáli i ruští vojáci.“