Otakar Veverka

„Já už nevím jak, jestli to bylo s někým dohromady, ale napadlo mě, že Na Babě je zřícenina a že tam je louka a že tam uděláme koncert. A já jsem říkal, že to je super. Takže jsme to rozhlásili a lidi si to rozhlásili sami mezi sebou, takže pochopitelně o tom estébáci věděli. A já tušil, že to budou mít obklíčené a že se tam pravděpodobně vůbec nedostanu. Takže jsem nejel metrem, což jsem udělal velmi dobře. Jel jsem tramvají a pak jsem to vzal pěšky přes Bubeneč, kolem toho nádraží oklikou a došel jsem tam pěšky, takže jsem se tam dostal. Byli jsme tam dva – hrál jsem tam já a Olda Janota. Až teprve na místě jsem zjistil, že tam bude – a paráda, on je skvělý muzikant. Já zahrál čtyři nebo pět písniček, on zahrál čtyři nebo pět písniček, takhle jsme se střídali, odehráli jsme asi půl hodiny a najednou se to všechno začalo ze všech stran sbíhat. Oni byli zašití v křoví, hráli jsme uprostřed policajtů! Takže tam byli estébáci, policajti, najednou začali vybíhat z těch křovin, auta se tam sjela. Teď mě samozřejmě okamžitě vzali stranou a ostatní postavili do řad a vybírali od nich občanky do takové tašky. Mě potom sebrali a odvezli mě na fízlárnu v Dejvicích ve Čkalově ulici [V. P. Čkalova]. A já koukal jako blázen, protože tam bylo dalších 300 lidí. 200 nebo 300 bylo na té Babě a dalších 300 bylo tam. A tam jsem teprve zjistil, že oni měli obšancované metro i tramvaje, všechno na Kulaťáku. A jak lidi vystupovali, tak je okamžitě sbalili a odtáhli je do té Čkalovy ulice. Oni zavřeli i spoustu lidí, kteří o ničem neměli ani potuchy.“

„Já byl fakt naštvaný na ten režim, co dělá, co provádí. Tak jsem psal ty písničky hodně natvrdo, aspoň si to myslím. A zřejmě si to myslela i StB. Protože ti muzikanti jako třeba Vláďa Merta nebo Vlasta Třešnák, oni dělali skvělé věci, já miluju jejich písničky, ale nešli tak přímo do té věci, vždycky takovou oklikou. Kdežto já polopatě. Estébáci jsou hajzlové a hotovo. Takže estébáci z toho neměli radost. A všichni z té doby víme, že lidi v Chartě byli sledovaní, takže já když jsem se s nimi začal stýkat, tak jsem samozřejmě musel být na odposleších a kamerových záznamech. Netrvalo dlouho a... Já už ani nevím, jak na mě poprvé přišli. Velice matně si vzpomínám, že jsem byl na výslechu poprvé, ale kdy přesně to bylo? Někdy v roce 1979, řekl bych, asi zjara. Ale jinak – jak říkám. Já jsem byl v těch písničkách polopatický. Dneska už bych to asi taky dělal trošku jinak, ne tak napřímo. Ale v té době jsem měl potřebu ty věci pojmenovat tak, jak jsou. Neměl jsem žádné složité metafory, které by nějakými obrazy popisovaly to dění tady, ale říkal jsem to naprosto natvrdo. Pravda nahatá na ulici stojí.“