Františka Vlčková

„Když byly na Letné ty mohutné manifestace, já jsem tomu nerozuměla. Já jsem to prostě nějak, nějak jsem to nemohla vstřebat, prožít. Přišly ke mně sousedovy děti, který ke mně chodily odmalinka: ,Fančo, tys nám ale vůbec nic neřekla! Jak to, žes...? Ty jsi byla ve straně, tys to musela vědět!‘ Já říkám: ,A co jsem měla vědět, proboha? My žijem obyčejně, já na to koukám zrovna tak jako vy.‘ Takže jsme to zase zvládli, překonali, snad jsem se ani s nikým nerozhádala, ani jsme nikomu neublížili.“

„Strašně jsem si přála být paní učitelkou, strašně moc. Pořád jsem si myslela, že to vyjde, jenomže bohužel sestry se všechny vdaly, maminka měla malou penzi a mně neměl kdo pomáhat na škole, kdo by mě živil. Tak z toho snu o učitelce sešlo. Tak jsem si přála strašně moc, protože jsem byla šikovná na ruční práce, tak jsem si přála být švadlenkou, jenomže tahle kamarádka mě předběhla a v tom následujícím roce bylo v republice opatření, že regulují příjem, rušily se kadeřnictví, rušily se soukromý švadleny, už jsme se neměly kde vyučit. A já jsem dostala papírek na konci prázdnin, abych nastoupila do ČKD Kolbenka Praha-Vysočany, což pro mě byla strašlivá dálka, a učit jsem se měla elektromechanikem.“