Iva Vodrážková

„Ze začátku jsem si myslela, protože to svolával Svaz socialistické mládeže, že to bude nějaký podraz. V každém případě jsem si říkala, že tam určitě na ten Albertov jdeme, ale nevím, co z toho bude. Když jsme přišli na ten Albertov, tak to bylo prostě úžasný, najednou tolik lidí, a teď všichni ti studenti, co tam tenkrát přednášeli nebo měli ty proslovy k lidem, byli úžasný. Já jsem si říkala, kde se to v těch lidech bere? Jak to, že to teď najednou je v těch lidech? Jak to, že to celou tu dobu nebylo, a teď se to probudilo? Byla jsem nadšená a s Mirkem jsme šli celý ten průvod. Z Albertova na Vyšehrad a potom na tu Národní třídu, kam nás potom odkláněli, a dostali jsme se až k Národnímu divadlu.“

„Já jsem Chartu nepodepsala, ale hlavně také z toho důvodu, protože jsem dělala spojku mezi Prahou a Olomoucí. Protože jsem měla rodiče v Olomouci, tak jsem tam skoro pravidelně jednou týdně nebo za čtrnáct dní jezdila. Jakékoliv informace jsem v Praze získala, ať to byly Infochy, to znamená časopis Informace o Chartě 77, nebo o nespravedlivě stíhaných a tak dále, ty všechny tiskoviny jsem vozila do Olomouce a tam se to rozšiřovalo dál. Někdy jsem to vozila ve spodním prádle. Měla jsem strach. Přiznám se, že to nebyla žádná sranda. Měla jsem tu stihománii, že pořád za mnou někdo jde, někdo mě pozoruje a tak dále. Protože spousta lidí chodilo na výslechy. My jsme chodili také, měli jsme několikrát domácí prohlídky. Několikrát jsem byla na výslechu a bylo to nepříjemné. Nebylo to tak, že bych byla nějaká hrdinka, která si sebere balík materiálů a jede. Vždycky jsem měla strach, co se bude dít, jestli ta cesta proběhne dobře. Nebylo to úplně ideální v té době. Ke konci osmdesátých let už jsem byla hodně vyčerpaná a unavená z toho všeho, z té perzekuce. Kolik lidí zatýkali místo toho, aby se to uvolnilo, když přišel Gorbačov, tak tady se to naopak ještě začalo stupňovat. Lidé byli mnohem více zavíráni a perzekvováni. My jsme potom na obhajobu politických vězňů drželi hladovky nebo jsme s přáteli běhali běh za propuštění politických vězňů nebo jsme dělali na Střeleckém ostrově pravidelně, když někoho zavřeli, výstavu. Tam nás kolikrát vybrali a vyhnali nás z toho ostrova. Takže hodně jsem se angažovala v téhle komunitě.“