Václav Vokolek

„Tehdy mi rodiče dali přihlášku na bývalé gymnázium, nyní jedenáctiletku. Ředitelkou byla obrovská komunistka, známá v celém Děčíně, která dokonce adoptovala korejské dítě. Ta, když se dozvěděla, že mám na její školu přihlášku, dostala hysterický záchvat. Naštěstí se to nějaká dobrá duše dozvěděla a doběhla to říct otci, který přihlášku stáhl. Mohl jsem maximálně do učení, ale nakonec jsem nastoupil na průmyslovou stavební školu, která měla dokonce za první republiky statut vysoké školy. Strávil jsem tam zcela zbytečné čtyři roky a od prvního dne jsem věděl, že to nikdy nebudu dělat. A také jsem to nikdy nedělal.“

„Nesl jsem to svého času jako újmu, že Květa byla zavřená, samozřejmě nevinně. Tak jsem se jí na to kdysi jako mladík ptal a ona mi řekla něco, co mě úplně omráčilo a dodnes to mám jako důležité téma, ale v té době jsem to ani nedokázal pochopit. Ptal jsem se jí, jaké to tam bylo, a čekal jsem takové ty klasické hrůzy z kriminálu. Jenomže ona mi odpověděla, že to tam byla nádhera. Ty holky, které byly zlodějky nebo prostitutky, ji potřebovaly. Cítila se tam na svém místě, byla tam potřebná a úžasně si rozuměly. Když přišla amnestie, vlastně ji to hodně naštvalo. Takovou výpověď politického vězně jsem nikdy neslyšel. A to byla celá Květa.“

„Emanuel Frynta byl jeden z těch mála lidí, kteří otce neopustili. Byl stejně tak statečný jako můj otec, ale trochu jinak. Pocházel z univerzitní rodiny, byl velmi nadaný, ale když nastaly po roce 1948 na univerzitě změny, tak z nesouhlasu ze studia odešel. Celý život měl potíže. Neměl vysokou školu, protože byl statečný. Respektive nechtěl souznít s nestatečností. Vždycky jsem u něj v Praze bydlel, znal jsem jeho rodinu a měli jsme spolu krásný vztah. Měl obrovský vliv na mnoho umělců a byl to neskonalý znalec literatury. Stal se pro mě vstupním oknem do pražského uměleckého světa. Tehdy vyslovit jméno Medek bylo pro mladou generaci něco nepředstavitelného, šly na nás mdloby. Frynta Medkovi zavolal a domluvil mi s ním setkání. Medek mě přijal s úžasnou noblesou a pokorou, přestože byl mistr a já nic, zcela vážně se se mnou bavil.“

„Nějakým způsobem jsme si v nesvobodném státě vytvářeli naprostou svobodu. Hráli jsme divadlo a tak dále a na státě jsme žili úplně nezávisle. Živil jsem se tehdy jako restaurátor, někdo jako hlídač, ale svým způsobem jsme v principu vlastní osobní svobody byli svobodní. I proto, že nám vůbec nešlo o nějaké kariéry, nešlo nám o peníze a vzájemně jsme se podporovali. Vzpomínám třeba na bratry Hůlovy a jejich úžasnou galerii a setkávání lidí. Když jsme se tam sešli na vernisáži ve sto lidech, byl to úspěch. Čili šlo o setkávání velmi úzké skupiny lidí, ale všichni byli nesmírně obětaví.“