„Byla tam česká kasárna a oni to obsadili Němci a na té fasádě směrem k náměstí byl velký nápis – ‚Für deutschen soldaten ist nichts unmöglich.‘ To bylo vidět, prostě, na tu dálku to bylo vidět. Muselo to být velké písmo. ‚Pro německé vojáky není nic nemožné.‘ Jednou byl případ, že jeden kluk z nás si odplivnul před tou mládeží, Hitlerjugend, na tom náměstí. A přišla zpráva, stížnost do školy, to jsme ještě byli na základní škole, obecné. No a měl s tím potíže, no a nějak to dopadlo.“
„Byl jsem takhle rok v té obci. Seznamoval jsem se s přírodou, s lidmi, že tam teče potok, že tam rostou nějaké květiny na louce. To všechno bylo pro mě novum. Děti se mnou začaly mluvit. A když uplynul asi rok, nastala doba, kdy jsem začal chodit do školy, do první třídy. Tam jsem chodil ještě s jinými taky z té vesnice, takže jsem se seznamoval s dalšími. Nebylo to tak daleko, ale ne blízko. Takhle ten rok jsem chodil do první třídy. Neměl jsem dobré výsledky. Já jsem s nikým nemluvil, nikdo nemluvil se mnou – to byla situace, dokud jsem byl v té Bolehošti, když jsem měl ještě rodiče a když jsem taky o ně přišel. To všechno se postupně měnilo, když jsem chodil do školy. Ale ještě to bylo ve mně. Já jsem neuspěl ve škole. Z počítání jsem propadnul a propadnul jsem také z náboženství. Taky jsem propadnul. Takže z toho je vidět, že já jsem prostě nemluvil, zřejmě. Dopadlo to tak, že na impulz manželky mého strýce mě strýc odvezl do toho sirotčince.“
„V roce 1938 tam přijelo větší auto, nahoře na střeše nějaký tlampač, a ten tlampač nás hlasitě seznamoval s tím, že se stáváme součástí Gross Deutsche Reich. Hnedka první den poté jsme zjistili, že už nemáme české učitele, ale že to jsou učitelé němečtí. Výuka byla taková, začala tím, že jsme se učili životopis Adolfa Hitlera, kdo to byl atd., a současně nás seznamovali s německou hymnou, i trochu zpívat a podobně. A začali na nás mluvit taky německy. A takhle by to pokračovalo dál, ale změnila se situace, protože v tom sirotčinci, ve kterém jsem byl, byla část letců-pilotů a další část se tam přistěhovala později. Muselo se to tam vyklidit, další prostor pro tuto druhou část. A nás vystěhovali do vnitrozemí, jak se říkalo, do Žamberka – a taky do sirotčince.“
Bohuslav Vokoun se narodil 17. září 1928 v Praze a žil se svými rodiči v Bolehošti. Jeho matka Marie (1902–1933), rozená Vanická, zemřela, když bylo synovi pět let, a půl roku po ní zemřel i Bohuslavův otec, František Vokoun (1908–1934). Malý Bohuslav strávil nějaký čas v rodině svého strýce, Františka Vanického, ve Velké Ledské. Po neúspěchu v první třídě byl převezen do sirotčince v Horní Čermné a po záboru Sudet přesídlily děti v roce 1939 do sirotčince v Žamberku. V ústavu panoval přísný režim, kterým řádové sestry vychovávaly své svěřence. V roce 1942 šel do učení na pekaře do Častolovic. V letech 1947–1948 pracoval na Stavbě mládeže v Horním Litvínově. V roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V letech 1948–1950 vystudoval průmyslovou školu v Pardubicích a v letech 1955–1960 Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Žil a pracoval převážně v Praze, nejdelší část svého profesního života tam strávil ve Výzkumném ústavu potravinářské a chemické technologie. Po svatbě s Janou, rozenou Endersovou (1944–1983), se jim v roce 1968 narodil syn. Z předešlého vztahu s přítelkyní ze Slovenska má ještě staršího syna. Dne 21. srpna 1968 byl přímo v ulicích Prahy. Při následných prověrkách řekl, že nesouhlasí s napadením Československa „bratrskými“ vojsky, a proto byl v roce 1970 vyškrtnut z evidence členů KSČ. Negativní vliv na jeho život to ale nemělo, byl paradoxně přeřazen na výhodnější místo. Během pracovní kariéry pekařského technologa jezdil po pekárnách v Československu i v zahraničí zaučovat zaměstnance na nová strojní zařízení. Zemřel 19. srpna 2020.
