Petr Voldán

„Byl čas perestrojky a my jsme mohli dělat věci, které jsem netušil, že bych mohl někdy dělat. Byl hlad po informacích z Moskvy, protože tam tehdy tály ledy. Gorbačov i se svou ženou do toho vnesl vítr. Byl tehdy nesmírně populární, i když to byl pořád komunistický aparát. Bylo to něco nevídaného. Víme, jak to brala paní Thatcherová, jak bral Gorbačova Západ. Doma měl více odpůrců než ve světě. Takže pro mě bylo nesmírně zajímavé, dobrodružné a svým způsobem objevné hledat témata a ukazovat, jak se to tam posunuje. Pořady, které jsem tehdy dělal, měly spoustu ohlasů. Lidé byli zvědaví na to, jak se to v Rusku uvolňuje, například i soukromý sektor najednou mohl fungovat.“

„Můžu říct, že šéfovat Karlu Kynclovi znamenalo šéfovat hlavně paní Kynclové. Karel byl fantastický člověk, nebyl militantní, byl mírný a lidský. Na to, co prožil, byl fantastický. Zasvěcoval mě do reálií, protože se vždycky dopředu uvažovalo, kdo kam půjde, když někdo někde skončí. Bylo domluveno, že půjdu po Karlu Kynclovi dělat zpravodaje do Londýna. A když Karel Kyncl dopsal Zápisníky [příspěvky do rozhlasového pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů], byly vždycky fantastické. Dodnes se vysílají. Vznikly z toho i knížky. Byly to vlastně samostatné pořady. Ale stopáž Zápisníku, aby se tam dostali všichni, byla kolem pěti minut. Karel posílal deset až patnáct minut. Myslel si, že to tak třeba půjde anebo že si s tím poradíme. Nejhůř to naše stříhání nesla paní Kynclová. Vždycky když v sobotu skončil Zápisník zahraničních zpravodajů, zazvonil mi telefon, volala paní Kynclová: ‚Petře, co jste to s tím Karlem zase udělali? Vždyť vy jste to ostříhali na pět minut. Takhle to nejde!‘ Pak jsme si to vysvětlili. Chodila k nám i v Londýně na kafe. Karel Kyncl byl příklad zpravodaje, podobně jako pan Dienstbier, který taky prošel Zápisníkem, jenž to dokázal ustát. Byli natolik silní, že dokázali být aktivními odpůrci režimu, což já jsem nebyl.“

„Měl jsem jedno morální dilema, když jsem dostal za úkol vyrobit, lépe řečeno odspíkrovat, pořad, který se jmenoval Hovory z druhé strany. Byl to pořad složený z nahrávek, které byly pořízeny na místech disidentských. Tehdy byla odhalena zásilka časopisů Svědectví. Bylo to spojeno s Pavlem Tigridem. Za vedením rozhlasu přišli lidé, zřejmě z ústředního výboru [komunistické strany], přinesli nějaké texty, a že je potřeba udělat pořad o tom, jak byla odhalena tato síť. Vím, že jsem do těch textů nemohl zasahovat. Neptali se mě, jestli to chci, nebo nechci dělat. Vím, že tehdy jsme do toho spadli z redakce reportérů společně s Iljou Jenčou. Asi bylo potřeba, aby to byly kultivované a známé hlasy, takže jsme dostali texty, abychom to načetli. Ve studiu jsme to tedy načetli. Byly to spojováky mezi nahrávkami, které podle mě pořídili v bytech agenti Státní bezpečnosti. Nebyly to příliš kvalitní nahrávky. Řada z nich se opakovala několikrát, aby to posluchači sepnulo, co se tam vlastně povídá. Asi nebyla možnost udělat ty nahrávky kvalitněji. Týkalo se to i odhalení karavanu zadrženého na hranicích. Myslím, že vznikly tři nebo čtyři díly. Nebyl jsem takový hrdina, abych řekl, že to dělat nebudu. To bych už asi moc dlouho v rádiu nebyl.“