Božena Volková

„Já jsem byla ve Štúrově, přijela jsem v noci zpátky rychlíkem do Prahy, koukám z okna a říkám: ‚Jéje, tady je policajtů, to někoho honí...‘ No, a oni honili mne. Odvezli mne na Pankrác ještě s nějakým cikánem. V antonu byla ještě taková malá kabinka, to jsem nevěděla... no, a v té kabince akorát stojíte. No a já jsem tam měla ještě cikána, takže jsme byli napresovaný dva v té jedné kabince. Strčili mne do cely, ráno mi dali snídani a potom mi řekli: ‚Nesmíte si sednout, nesmíte si lehnout a musíte chodit celý den...‘ Nejdřív jsem tam byla sama, tak jsem se modlila, aby mi tam někoho dali, pak mi tam dali jednu ženskou a ta zase nezavřela pusu. Tak jsem se zase modlila, aby ji dali někam jinam. Pořád opakovala dokola jedno a to samé, zbláznila se z toho. Od rána do večera říkala: ‚On mi řekl: Vy tady, paní, dlouho nebudete, vy jste nic neudělala...‘ A toto opakovala od rána do večera... Potom nás rozseli po různých lágrech, ženy dělaly v cihelnách a mužský v dolech.“

„Udělala jsem maturitu, a hned mne zavřeli. Můj táta dostal deset let, a že jsem ho neudala, tak mi dali dva roky. Táta byl zavřený za velezradu, špionáž, byly to ošklivé věci... Když jsem byla na Pankráci, tak za jeden týden přibylo na ženském oddělení tři sta žen. Už jsme se tam potom nemohly ani vejít. Každý druhý byl zavřený. Horší bylo také to, že sbírali majetky. Jakmile jste měla nějaký trestný čin, tak vám sebrali úplně všechno i s kabátem. Bylo to špatné. Šli jsme do vězení, protože tatínek měl strojírnu. Byli jsme celkem bohatí a oni se na ty bohaté lidi zaměřovali. Všechny velkostatky, co byly okolo Benešova, tak ty všechny zabrali, jejich majitele zavřeli, potom se o to nikdo nestaral, takže to celé zchátralo... a to trvalo jedenačtyřicet let.“

„Odsoudili mne na dva roky, jenže já jsem potom našla v trestním zákoníku, že osobu blízkou nejsem povinna udávat. Že to není trestné, i kdyby to byl vrah. Tak jsem zažalovala Komunistickou stranu Československa. Bylo to v nejhlubším komunismu, asi tři advokáti ode mne utekli, protože měli strach, tak jsem sehnala promovaného právníka, takový klučík to byl, zrovna vyšel z univerzity, a ten ode mne neodešel a dělal vše, co jsem mu řekla. Trvalo to osm let, ale já jsem to vyhrála... dostala jsem za to asi čtyřicet tisíc a já jsem za to nechala dodělat hrobku.“