Ing. Petr Vrána

„Co si vzpomínám, tak první bezprostřední kontakt s revoluční situací byl v pátek čtyřiadvacátého, kdy k nám na gymnázium přijeli naši bývalí studenti z vysokých škol z Prahy a přivezli videokazetu se známými záběry. A protože jsem byl správce učebny fyziky, kde byl televizní okruh, tak kolegyně Marie Rosenfeldová je přivedla za mnou, že se na to podíváme. Pozvali jsme skupinku asi osmi, devíti spolehlivých kolegů, kterým jsme věřili. Promítali jsme si to a bavili se o tom se studenty, kteří nám vykládali, jaká je v Praze atmosféra, co se tam děje. To bylo bezprostřední, protože ne, že by byli přímo zmlácení, ale byli účastni v průvodu. Ale co bylo nejdůležitější, že nám sdělili, že se v neděli na Letné chystá 26. listopadu velká manifestace. A řekli, že se budou vracet, ať jedeme s nimi!“

„Je pravdou, co říkají vrstevníci (možná někteří o rok starší, kteří šedesátý osmý rok zažili ve věku patnácti, šestnácti let, já měl tehdy dvanáct roků a moc jsem z toho nebyl moudrý), že atmosféra v šedesátém osmém, toho pražského jara, toho období, než přišla okupace, byla možná daleko víc spontánnější, nadšenější. Ale i v tom 90. roku, když probíhala kampaň k volbám, tak nebylo problém sehnat lidi, aby pomohli s vylepováním, aby se angažovali a pomáhali přesvědčovat druhé, aby šli k volbám. To bylo to podstatné, aby nezůstali doma. 'Pojďte k volbám, volte kohokoliv, kdo se tam hlásí, ale pojďte, jsou to první svobodné volby.' Je pravda, že jsme byli zvyklí, že jsme povinně museli. Najednou, když je to dobrovolné, tak si každý řekne, že se na to vykašle. Však oni to za mě udělají. Ale šlo o to, aby k volbám šli a ten hlas dali komukoliv jinému než KSČ.“