"Narodila jsem se 30. dubna 1928 v Borovině u Třebíče. Měli jsme tam vilu a majetky. K mému dětství – měli jsme hned od začátku českou chůvu a německou dětskou zdravotní sestru, abychom se hned naučili oba jazyky. Milá Vlasta byla pořád okolo nás, pomáhala i s praním plen a pomáhala sestře. Měli jsme opravdu šťastné mládí, kromě smrti otce a sestry. Moje druhá sestra zemřela až v roce 1945. S pomocí faráře a našeho zelináře jsem potom spolu s bratrancem odjela na voze do Znojma, kde už byli na nádraží další vyhnaní. Bylo opravdu hrozné, co se tam odehrávalo, lidé plakali, nikdy na to nezapomenu. Naštěstí jsme se potom dostali do dobytčáku, přišli Češi a Rusové a sebrali nám šperky, hodinky a tak dále. Odjeli jsme do první stanice v Rakousku, což byl Retz. Tam jsme měli příbuzné a známé. Po dvou nebo třech dnech jsme koňskými povozy odjeli dál."
"V Dolních Vilémovicích bydlel bratranec Heydrichova atentátníka. Byl to parašutista z Anglie, nebyl přímo v Čechách, byli dva, kteří předtím odešli do Anglie. A jeho sestřenice pracovala u nás na poplužním dvoře. Přišlo tam samozřejmě gestapo a chtělo vesnici vyhladit stejně jako Lidice. Moje matka byla tenkrát těžce nemocná po infarktu v roce 1938, takže tenkrát zaskočil bratranec Emmanuel Waldstein ze zámku a vyjednával s nacisty. Matka zaplatila tuším 10 000 českých korun, aby se lidem nic nestalo. Sedláci ještě dodali kachny a husy a nevím co ještě. Vilémovice tak byly zachráněny. Prostě jsme nacisty uplatili, dali jsme jim 10 000 českých korun a jídlo. Potom už jsme měli klid, ale unikli jsme taky jenom o vlásek."
"Měli jsme kuchařku, českou kuchařku, která si vzala našeho rakouského sluhu. Vyslýchalo ji gestapo v Jihlavě, jestli neposloucháme Anglii. Nemusím vysvětlovat, co to znamenalo být vyslýchán na gestapu. Ona měla takový strach, že přiznala, že posloucháme v rádiu Anglii. Tím pádem jsme se ocitli jednou nohou v koncentráku. Zachránil nás baron Barata z Budišova, který byl jako vysloužilý voják z první světové války v organizaci, která nebyla nacistická. Zaručil se za nás a řekl, že Valdštejnové jsou v pořádku. Nevím, jakou lež si vymyslel, nejspíš, že maminka neumí ani zapnout rádio. Tenkrát byly jiné přístroje než dnes. Takže jsme o vlásek unikli koncentráku."
Hraběnka Anna Maria Waldstein-Wartenberg se narodila 30. dubna 1928 v Borovině u Třebíče. Brzy zemřel její otec a mladší sestra. Další sestra zemřela v roce 1945. Její starší bratr Berthold narukoval do wehrmachtu a padl do zajetí, nakonec se ale zdárně dostal do Vídně. Těsně po válce Anna Maria krátce žila u strýce v Rakousku, po čase se na Moravu vrátila. V roce 1947 s matkou a babičkou definitivně přesídlily do Rakouska. Nejprve rodina bydlela v Pressbaum u Vídně, kvůli dojíždění ale koupili byt ve Vídni. Anna Maria Waldstein pracovala jako sekretářka v několika firmách, pobývala studijně v Anglii a navštívila také Řím. Zapojila se do dobrovolnických aktivit v Maltézské pomoci. Spolu s bratrem a švagrovou pomáhali uprchlíkům jak maďarského lidového povstání v roce 1956, tak i emigrantům z Československa po srpnové invazi roku 1968. Pomáhala organizovat distribuci léků do zemí východního bloku. S Československem zůstávala v kontaktu, Česko považuje za svůj domov. To zdůrazňuje i ve své knize Když byla Třebíč ještě valdštejnská, na jejímž křtu v Třebíči byla v roce 2014 osobně přítomna.
