Miroslav Wanek

„Já jsem vyráběl modrou knížku v Bohnicích. Další fenomén tehdejší doby. Nechtěl jsem jít na vojnu, ta představa, že bych dva roky měl někde být, můj názor v té době už hodně vykrystalizoval – už jsem vyjmenovával samizdaty, ilegální hraní – takže já už jsem proti tomu státu byl poměrně dost vyhraněný v té době a nechtěl jsem rozhodně podporovat nějakou armádu, násilí, ještě ke všemu ta komunistická armáda s těmi agitačními věcmi, nechtěl jsem se toho vůbec účastnit. Nicméně to byla povinnost, takže jsem se tomu musel nějak vyhnout, a jedna z cest byla předstírat duševní chorobu. Takže jsem si od jednoho kamaráda vypůjčil vysokoškolská skripta, knížky, co byly dostupný ohledně různých diagnóz, a nakonec mě tam zaujala jedna věta: že paranoidní schizofrenii nelze prokázat. A ani vyvrátit. Že když je podezření – stačí jen podezření. Může to x let být jenom latentně, nebo to může úplně odeznít, nebo se to vrací častěji, prostě je to něco, u čeho je možné způsobit podezření a pak se to nemusí už moc přiživovat. Jen to podezření stačí na to, aby si nikdo nelajsnul dát tomu člověku do ruky kvér. Když možná zítra, možná za rok, možná nikdy se ten člověk dostane do jiného vědomí a stane se někým jiným. Takže to jsem si pečlivě nastudoval, všechny příznaky, znal jsem ty termíny, řekl bych, že bych skoro mohl učit na vysoké škole v té době. A nakonec se mi to povedlo.“

„Toho 20. [listopadu] se ten stadion uskutečnil, ale s tím, že komunisti to už měli naprosto ve své režii. Když chtěl někdo promluvit, vypínali mu mikrofon, mluvili jen ti papaláši jeden za druhým, klasické papalášské řeči. Ale ten dav se nedal, ten stadion byl úplně plný, narvaný. A pořád opakoval: ,Kdo za to může?‘ Tajemník třeba řekl: ,Měli jsme tady inverzi, oxidů něčeho bylo tolik a tolik procent…‘ A lidé stále opakovali: ,Kdo za to může?‘ Stále ho hnali k odpovědnosti. Pak si nějaký chlap vzal mikrofon a řekl: ,Všechno tady bylo pod taktovkou komunistů. V každé fabrice, kanceláři, kdekoli, od těch nejmenších jednotek po ty největší, byla organizace KSČ, která všechno vedla. I ředitel fabriky se musel řídit pokyny komunistické buňky. Takže kdo je zodpovědný? Jedině komunisti, protože oni to tady vedli.‘ No a do toho celého si najednou vzal mikrofon student, který přijel z Prahy. Oni to nevěděli, přihlásil se normálně do diskuse. A ten student říkal: ,Ekologie je důležitá, ale chtěl bych vás informovat, že v Praze se 17. listopadu stalo to a to…‘ A teď to najednou celé takhle vybalil. V půlce proslovu mu vypnuli mikrofon a lidé začali strašně skandovat: ,Nechte ho mluvit!‘ Úplně se jim zbortilo, co měli naplánované, ten scénář. A dav z toho stadionu, když to skončilo, se hnul a pokračoval jako demonstrace zpátky na náměstí Zdeňka Nejedlého. Tam uprostřed náměstí je kašna a ten student si tam vylezl a že přečte prohlášení studentů. Ale tam byl opravdu obrovský dav. Skoro celé náměstí plné. A on mluvil hrozně potichu. A jak jsem stál u té kašny, ti lidi, kteří stáli kolem mě, mě vysadili na kašnu a říkali: ,Ať to přečte Míra, on má silnej hlas.‘ A já jsem se malinko bránil, ale v rámci té euforie jsem to přijal, vzal jsem si od studenta to prohlášení a nejsilnějším možným hlasem jsem to na to celé náměstí zařval, přečetl. A protože jsem měl vztek z toho stadionu, přidal jsem i nějaké další věty. A to byl začátek mojí účasti na revoluci.“

„Jeden zážitek, který mě najednou úplně vyděsil. Tam možná začalo to, že jsem nepřijal tu nabídku dělat starostu Teplic nebo jít do parlamentu. My jsme s Lubošem [Voleníkem] byli pozvaní do Ústí na schvalování nějaké sochy. Někde na nějakém sídlišti měla být socha koně. Tam byla komise, sochař, nějaký modýlek – kůň, jak leží na zádech. My jsme tam přijeli, netušili jsme, o co se jedná. Čas od času nás takhle někam zvali. A my jsme byli jakoby ta nová moc. A teď ta komise, lidi, kteří byli zvyklí všechno dělat s komunisty, čekali, co řekne ,pán hlavný‘, nějaký tajemník, věděli, že to už není, tak si pozvali Občanské fórum. My jsme netušili, o co se jedná, tak jsme tam přijeli. A teď oni začali rozebírat, jestli ten kůň je vhodná socha, kolik to bude stát… A u každé mezivěty se podívali na nás, jestli s tím souhlasíme a jestli můžou jít dál. Po nějaké čtvrthodině, dvaceti minutách jsme to nevydrželi, podívali jsme se na sebe, Luboš si vzal slovo a říkal: ,Heleďte, ani jeden z nás dvou tomu nerozumí, nejsme architekti, nevíme o tom odborně vůbec nic. Proč vůbec tady máme být?‘ Oni říkali: ,No, že byste nám to schválili.‘ A on: ,Ale my nejsme nějací volení zástupci, já jsem mluvčí ekologické části Občanského fóra. Co my se k tomu máme vyjadřovat? Zeptejte se těch lidí na sídlišti, jestli tam chtějí mít koně, nebo ne. Anebo se zeptejte architektů, odborníků. A to je všechno. Nepotřebujete ideologa. To už skončilo.‘ Dneska to zní legračně, ale tehdy to bylo v myslích lidí tak zakořeněné, že si z nás udělali – lusknutím prstů jsem najednou byl papaláš.“

„Hned pod námi bydlel v takové obrovské vile takový pán, kterého jsem měl docela rád. Byl to takový příjemný, už hodně starý pán. Jmenoval se Němec. Teď nevím, jestli to křestní jméno bylo František, myslím, že František Němec. Já jsem ho znal jen jako souseda, takového příjemného pána. Jeden z ruských tanků zastavil u jeho domu a ti vojáci měli rozkaz toho Němce přivézt do Prahy. Zřejmě jim ale nikdo neřekl, z jakého důvodu, takže se chovali poměrně násilnicky a arogantně. Takže vlítli do toho baráku, ne že by přímo vyrazili dveře, ale chovali se hodně násilně. A tohoto starého pána, už byl večer, musel se obléknout, naložili do tanku a bez vysvětlení ho odvezli do Prahy. On vůbec nevěděl, co se děje, byl samozřejmě trochu vyděšený. Nakonec se ukázalo, že to byl zástupce kapitána Jaroše. U Sokolova, já tu historii přesně neznám, když kapitán Jaroš zemřel nebo padl, tak údajně tenhle pan Němec ho zastoupil, stal se velitelem jednotky. Takže velikánský hrdina. O tom nikdo z nás neměl ani tušení. Ti Rusové si na něj vzpomněli, někde v Moskvě, nějací ti důstojníci, generálové. A chtěli ho vyznamenat, udělat z něj toho hrdinu. Což ovšem neřekli těm vojákům v tom tanku. Řekli jenom: ,Přivezte Němce!‘ Takže oni s ním zacházeli jako s někým, kdo… on mohl mít pocit, že ho jedou popravit nebo něco takového. Ale nakonec ho přivezli na Pražský hrad a tam ho nějaké okupační vedení přijalo s velkými poctami, asi tam byli i nějací jeho kamarádi z bojů u Sokolova. Tak to byla jen taková absurdní příhoda s tímhle Františkem Němcem. Teprve tehdy jsme se v Dubí dověděli, že tam vůbec někdo takový je. Pak několik let jezdil po školách a dělal takové besedy s pamětníkem.“

„Předseda té komise [pro kvalifikační muzikantské přehrávky] byl nějaký Štolba z ústeckého rozhlasu, hlava krajské kultury. A ten si nás tam pozval a měl jsem pocit, že už dostal nějakou hlášku od estébáků, že nás musí utopit. Napřed si vzal mě a začal mě zkoušet z not a z hudební nauky. To já jsem v té době už uměl poměrně dobře, takže mě na ničem nenachytal. Naštval se, to bylo vidět, že ho to štve, to nečekal u takových mladíčků. Zavolal si ,zástupce vedoucího kapely‘, což bylo absurdní, protože jsme byli tři, já, Romek a Milan. Ale oficiálně Romek byl zástupcem. A Romek měl devět let ZUŠky na kytaru, ten uměl noty ještě mnohem lépe než já. Takže toho taky nenachytal. Tak začal s texty. Začal si listovat hromadou těch textů a říkat: ,No, ty texty, ty texty. To je samá vulgarita. To je vulgární, tohleto.‘ Já jsem byl trochu zaražený, protože úplně od počátku, a dodneška, nejsem nijak prudérní, ale nemám rád vulgarity v textech. Ani u cizích, natož sám u sebe. Pokud by to bylo nutné pro nějaký umělecký záměr, asi bych se tomu nebránil, ale zatím jsem tuhle potřebu nikdy neměl a už tehdy jsem to takhle cítil. Takže tohle mě doopravdy naštvalo přes veškerou hru, kterou jsme tam hráli. Řekl jsem, ať mi ukáže, jaké je tam vulgární slovo anebo co je tam vulgárního, protože na tom si opravdu zakládám, že tam nic vulgárního nepíšu. Teď on listoval a nakonec z té hromádky vytáhl jeden text, shodou okolností zrovna ty Slepce. U toho nebylo, ani ne záměrně, uvedeno, že to je báseň Jiřího Wolkera. A Jiří Wolker byl v té době exponovaný autor pro komunisty. Urážet Jiřího Wolkera by se v té době nemělo. Já ho měl samozřejmě rád z úplně jiného důvodu. Ale on chytil ten text, teď mi s ním takhle mával před očima a říkal: ,Tady tohle, to je vulgární!‘ A já jsem říkal: ,Ale to je text Jiřího Wolkera.‘ Teď on se úplně zarazil, doba byla taková, že se všude šířil strach, nikdo nevěděl, kdo koho kde může udat, tak ho to rozčílilo, že jsem ho nachytal, i když to z mé strany bylo nevědomé, řekl dnes pro mě už památnou větu, všechny ty texty takhle vzal a praštil s nimi o stůl a říkal: ,Ty texty jsou vulgární, do prdele!‘ Takže jediné vulgární slovo tam pronesl pan Štolba. A ty přehrávky nám nakonec samozřejmě nedali.“

„Já jsem bydlel na ulici, která se jmenuje dodneška Ruská, trochu cynicky, vzhledem k tomu, co se na ní odehrálo. Později nechvalně proslulá E 55. A po téhle silnici, která vede z Cínovce do Teplic, přijel ten hlavní proud ruských tanků v roce 1968. Bylo to 21. srpna, samozřejmě. Já měl něco přes týden do svého prvního nástupu do školy. Měl jsem jít do první třídy. Seděl jsem v kuchyni, a jak to děti dělají před nástupem do školy, zkoušel jsem si psát nějaká písmenka nebo elementární příklady. Psal jsem si písmenka v kuchyni u stolu, byla tam máma, babička, děda, a najednou jsem zjistil, že ten barák se úplně otřásá. Babička okamžitě zhasla, asi z války nějaký naučený tik, což mě překvapilo, a rozsvítila svíčky. Hrozně byli vyděšení, já taky, protože jsem nevěděl, co se děje. A opravdu to strašně dunělo, barák se takhle otřásal. Po té silnici něco evidentně dunělo, jelo. Pamatuju si, jak jsem seděl u stolu, po levé straně bylo okno a na okně byly takové záclonky na háček do tři čtvrtě oken. Děda tam dal ty záclonky, ale s mámou na to koukali, já jsem vstal a šel jsem se také podívat. A teď jsem viděl ty tanky, jak jedou jeden za druhým, a trvalo to opravdu – nedokážu to samozřejmě odhadnout – ale minimálně tři čtyři hodiny v kuse, pořád to jelo a jelo a jelo, nekonečný průvod tanků. Ty otřesy si pamatuju. Babička to vydržela jen chvilinku, pak si sedla napravo ode mě a brečela, poměrně srdceryvně.“

„Tohleto procento… já teď nevím, třeba padesát procent lidí… se vymění bez voleb, nedemokraticky, za zástupce Občanskýho fóra. Jenže Občanský fórum nebyla strana, nebyl tam nikdo volenej, nemělo to dokonce ani tu hierarchii, strukturu. Já jsem tam seděl v kanceláři a teď tam přišel člověk, v životě jsem ho neviděl, a on řekl: ‚Dobrý den, já bych vám chtěl pomoct.‘ To byla jediná kvalifikace. Já jsem neměl možnost… ani jsem to neměl… jestli to je nějakej grázl, kterej den předtím někoho bacil, jestli je to nějakej provokatér nebo policajt bejvalej, jestli je to opravdu upřímnej člověk… prostě jsem nevěděl.“

„A hned tímto koncertem… naprosto nevinným, to byla recese… tak jsme se dostali na seznam ilegálních kapel, prostě něčeho, co je protispolečenský. Hned jsme šli k výslechu – notabene když tam byl Růžička, který už rok seděl. Prostě si to ti policajti takhle zkonstruovali a hned nás zařadili do té kategorie toho protispolečenskýho, protisocialistickýho. Opravdu to ale nebylo nikdy záměrem, nikdy jsme o tom nemluvili… ne že bychom byli nějací příznivci toho systému, to vůbec, ale zároveň jsme ani neměli potřebu proti němu nějak vystupovat, bojovat, nějak to nazývat. Prostě jsme si jen chtěli dělat hudbu, kterou jsme chtěli dělat… a chtěli jsme ji dělat tak, jak se nám to líbilo v tý chvíli, to znamená tímhle praštěným způsobem s těma kostýmama a malováním a tak dál… a to všechno bylo tak strašně moc svobodný… tak infikovaně, nakažlivě svobodný… že policajtům a těm komunistům to připadalo strašně nebezpečný a potenciálně v tom viděli něco, co v tom vlastně vůbec nebylo. V podstatě nás vmanipulovali do té úlohy.“

„Že je tady přítomnej jednak všeobecnej strach jednoho před druhým. Nikdo nevěděl, jestli ten druhej není někde nasazenej. A zároveň ta schizofrenie toho, co se může říkat oficiálně a co si člověk může doopravdy myslet… a že je to normální… a přesto právě díky těmhletěm lidem, těm učitelům, doma, širší rodině nebo přátelům… z toho jasně vyplývalo, že to není normální. Nevím, jak je to teď v tý Severní Koreji, ale tenkrát to určitě nebylo, že by to vymejvání mozků bylo takhle důsledný. Protože ve skutečnosti jako kdyby všichni o tý hře věděli. Skoro jsem si říkal… kdo vlastně nastolil tu situaci? Kdo vlastně chtěl říkat ty lži? Když všichni se tvářili, že ty lži říkají jenom proto, že musej.“