Roman Watzinger

„Já jsem objevil dole u hřiště udírnu. Tak jsem ji otevřel a zjistil jsem, že jsou tam pěkně pověšený klobásky a udily se tam. No, tak samozřejmě, že, nějaký klobásky, protože doma takový věci na jídlo nebylo, tak jsem jich prostě pár vzal. A chodili jsme do Vinohrad, ta parta, co jsme hrávali ten fotbal, a tam jsme si je dělili. Domů dovézt něco, to se nesmělo, protože to by byl problém. A jednou dokonce tam klobásky nebyly, ale byla tam velká uzená kýta a já jsem tu kýtu vzal, strčil takhle pod triko, popálil jsem si břicho celý, a tu kýtu jsme si pěkně rozdělili ve Vinohradech nahoře a měli jsme se dobře.“

„Naložilo se nejnutnější a jelo se. V říjnu, bylo sychravo a jeli jsme směrem na Šumnou, potom směrem na Blížkovice. A kolem tak asi páté hodiny, už se smrákalo, už začínala být tma, se dostavil na motocyklu voják a ohlásil: ‚Okamžitě vozy zpátky. Bude se likvidovat armáda na to území, které nebude zabráno.‘ Takže prostě se udělalo to, že nám složili všechno, co jsme měli na voze, do příkopu mezi Šumnou a Štítarama. No, a maminka měla teď na starosti, co dál. Tak se sebrala a šla pěšky na hranici za otcem, co teda má dělat. A my jsme tam zůstali – dvě sestry a já. Mrholilo, tak abysme nebyli na dešti, tak jsme měli otevřenou skříň a tam jsme prostě přežívali celou noc, maminka se vrátila až kolem čtvrté hodiny odpoledne druhý den a přijela s kočím se žebřiňákem.“