Mgr. Jana Wienerová

„Tatínek už se vrátil z vojny, pak se narodil nějak brácha. Ale Vánoce, vánoční noc, a najednou někdo bouchá na dveře té tachovské fary. A tak tatínek vyšel a za ním vykukovala bázlivě maminka, protože čekala toho bráchu, ten se pak narodil v lednu. A tam stáli chlapi, ruce za zády a tvářili se tak nějak tajemně. A byli to cikáni a maminka se strašně lekla, co se stalo a co bude, a že se neubrání. Ale to neměla, protože to byli to hoši z tatínkovy vojny. A oni mu na Vánoce přišli zahrát na housličky, to pak vytáhli zpoza těch svých těl. Přišli mu zahrát na poděkování, že je na té vojně naučil číst a psát. Tak to bylo takové zajímavé a zvláštní.“

„Takhle, já jsem byla dítě farářské, takže já jsem to měla svým způsobem snazší. Sice jsem byla označená, měla jsem cejch, ale děti obyčejných věřících, které do toho kostela chodily normálně, tak to měly daleko těžší a bylo jim naprosto jednoznačně vyhrožováno, že pokud nepřestanou, tak se nedostanou na školu. A taky to nebylo jenom vyhrožování, to byly fakta. Takhle to dopadalo. Prostě to děcko, i kdyby bylo já nevím jaký, tak se dostalo leda na učení, což není nic špatného, ale když měl někdo touhu po vzdělání a byl nadaný, tak oni mu to opravdu zkazili.“

„My jsem tady vyrostli v takovém kontrastu, my jsme vlastně s bráškou byli braní ve škole jako exoti, trochu divná droboť, protože jsme nezapadali do toho obrazu, do kterého děti měly zapadnout. To byl takový řetězec. Děti vstoupily do školy a staly se z nich Jiskřičky, poté to rostlo do Pionýra a pak to košatělo a rozvíjelo v Československém svazu mládeže. To nás mělo potkat v patnácti letech. Ale my jsem do toho nepasovali, protože jsme chodili do kostela, za což jsme byli poněkud diskriminováni. Já si pamatuji takovou zvláštní scénku v první třídě, kdy se paní učitelka dětí zeptala, kdo chodí do kostela. Kdo zvedl ruku, musel na stupínek, tam se postavit a ona nám vyčinila, jako že tohle se nedělá, že to je špatný, že to je tmářství, a že s tím republika dál pracovat nebude. Naše budoucnost je světlá, ale úplně jiná.“

„Posílala jsem mu pásku Deep Purple a takový všelijaký věci, já jsem se v tom moc nevyznala a zdaleka jsem nevěděla, co na té pásce je. Na pásce z druhé strany byly Krylovy písničky, Rakovina, to už byla deska vydaná v zahraničí, v Německu. A takže tohle mu došlo na vojnu do Lipníka, kde dělal lapiducha. A oni si to kluci pouštěli opravdu všechno, včetně Kryla a ten tou dobou už byl silně nežádoucí, neboť utekl za hranice. No a copak o to, že si to pouštěli, ale oni si to půjčovali. A došlo to tak, že v nějakém paneláku, kde bydleli lampasáci, tedy vojenští představení, to přes zeď slyšel nějaký kontráš. A šlo se po tom zpátky a došlo se až k bráchovi. Tak měl brácha soud kvůli písničkám. A nejen on, ale i jeho kamarád, který to půjčil bez bratrova vědomí dál, ale ten měl dělnický původ, tak mu to prošlo, dostal podmínku a brácha to dostal natvrdo a měl jít na rok sedět na Bory.“