Pavel Záleský

„Chodil jsem po štrece jako pochůzkář, protože jsem byl převedený z vedoucího na dělnickou pozici. Šel jsem po štrece z Vizovic do Zlína. Zastaví mě kamarád Láďa Kolínek, který mi rozmnožoval fotografie. Řekl mi, že byl zátah u Jardy Němce a Pavla Dudra, se kterými jsem spolupracoval. Tak říkám: ‚Tak to asi přijdou i pro mě.‘ On řekl, že asi jo. Došel jsem do Zlína, převlékl se a chtěl jsem jet domů do Otrokovic. Ve Zlíně jsem už viděl, že za mnou chodí tajní. Věděl jsem, že je zle. Tak jsem si řekl, že je trochu povodím za nos. Sedl jsem do vlaku, že jako jedu domů. Oni jeli vedle vlaku auty. V Malenovicích jsem z vlaku vyskočil, trolejbusem jsem dojel do Otrokovic a šel jsem do kostela. Když jsem vysedl z autobusu, viděl jsem, že náš činžák je celý obklíčený. Říkám si: ‚Je to tady.‘ Šel jsem do kostela a pomodlil se. Pak si říkám: ‚Proč bych jim lezl do chřtánu?‘ Bydlel jsem v krajním vchodu, šel jsem ke třetímu vchodu, prošel jsem k nám sklepem, vyjel jsem nahoru a byl doma. Oni na mě stále čekali. Zazvonil zvonek, ptali se na mě, tak jsem se ozval. Byli naštvaní, že jsem jim upláchl. Když jsem otevřel, hned strčili nohu mezi dveře. Výslech, domovní prohlídka. Odvezli mě do Zlína na policejní stanici. Tam se na mně vystřídalo deset lidí. Několik hodin se na mně střídali. Manželku mezitím hlídal soused, který dělal u městské policie, aby nemohla nic schovat. Dovezli mě zpátky. Odvezli spoustu věcí, ale nenašli důkazy. Za jedním obrazem jsem měl schovaný adresář. Nenašli ho, i když se za obraz dívali. Pod vanou jsem měl v kelímku rozmnožovací barvu. Nenašli. Na chodbě byl rozmnožovací papír a barva, kterou jsem nestačil schovat. Bylo to v krabici, kolem které mockrát prošli, ale neotevřeli ji. Cítil jsem Boží pomoc, sílu, která mě chrání před tvrdým zavřením.“

„Když jsem se odstěhoval do Otrokovic, tak jsem si říkal, že dvanáct kopií je málo, že musím něco vymyslet. Tak jsem vymyslel takovou hmotu ze želatiny, ze suříku a různých chemických sloučenin, a vytvořil jsem si takovou formu, do které jsem obtiskl matrici. Z té matrice se dalo udělat až 30 kopií. Ale bylo to hodně mokré. Musel jsem to pak sušit na zemi, takže celý byt byl proložený papíry na sušení. Kdyby přišli estébáci, tak nevím. Taky jednou, když se všude sušily papíry, zazvonil zvonek, přišel páter Jenda Žaluda. Když to viděl, řekl: ‚Tak tebe brzy zavřou.‘ Já na to: ‚Ne. Mě ochraňuje Panna Maria.‘“

„Četl jsem hodně duchovní knížky a cítil jsem, že Bůh mě volá k něčemu jinému. Protože byl nedostatek duchovní literatury, řekl jsem si, že komunismus se ohání tím, že máme náboženskou svobodu, že je tady dostatek literatury, ale bible nebylo možné za komunistů sehnat. Tak jaká je to náboženská svoboda? Tak jsem si řekl, ok, Bůh chce, abych tady rozmnožoval to, k čemu se lidé nemohou dostat. Tak jsem se snažil získávat náboženskou literaturu, dokonce ze zahraničí, z Křesťanské akademie v Římě. A samozřejmě od kněží. Co mi přišlo pod ruky, to jsem rozmnožoval. Považoval jsem to za velice důležité.“