Helena Zářecká

„24. 8. byl po poledni druhý nálet, to byli Američani. Byl nádherný den, svítilo slunce a houkalo se: ‚Achtung, achtung!‘ Tak jsme zase utíkali, ale jelikož jsme již kolikrát utíkali zbytečně, pak jsme se zase vraceli, tak jsme doběhli do těch Nemušic, dokonce tam někteří zaměstnanci skočili do Chrudimky, šli se vykoupat, no ale najednou jsme viděli sem směrem k letišti výbuchy a rány... Vlezli jsme do nějakého dvora do místnosti pro zvířata, tam klečeli lidi na kolenou, modlili se a přes nás přelítávali pomalu Američani, byly vidět lesklý letadla, to byl tehdy nálet na staré nádraží, petrolku a letiště... to bylo celkem 213 obětí... na nádraží byl společný kryt, tam utíkaly maminky s dětma, a ten kryt dostal přímý zásah... u prvního náletu, kdy bylo 43 obětí, Němci vypravili pohřeb jako protest, že Spojenci jsou nepřátelé.“

„Už jsme se nevracely do továrny, ale šly jsme přes Nemušice s jednou mladou známou domů, jmenovala se Růža Utíkalová, měli tady stavení a les, byli kravičkáři. Tato rodina Utíkalová měla několik dětí, v době náletu ty dvě děti byly doma zavřeny a rodiče orali u lesa. Jejich sestra se vracela z Telegrafie, ona pokračovala domů, a jejich domek měl přímý zásah... tam je ulice obětí tohoto 24. srpna. Ta Utíkalová přijela na kole od sousedů a přijela mně říct, že ty dvě malé děti v poslední chvíli rozbily okno a přeběhly k sousedům a tím si zachránily život.“