„Měli jsme takového krásného šimla, toho jsem pak obrečel, ten byl hodně dlouho v družstvě. To byl arabskej plnokrevník, ten chodil prostě jak panenka, našlapoval si, hlavu vzhůru. Kolikrát šli koně z pole celí schvácení, ale ten ne. To byl bílej, to byl Pluto, pak jsme měli hnědku, ti chodili spolu do páru, to byla Zuza. A pak jsme měli vranku, to byl takovej lehčí koník, to byla Iva. A to bylo zrovna nějak před tou měnovou reformou a táta tu Ivu, tu vranku prodal. Přijel nějakej maník se sedlem, tak si ji osedlal, tátovi zaplatil, už nevím kolik, a my jsme s bráchou dostali pětistovku takzvaného ocasného. Tak jsme dostali pětistovku a za týden byla měna, takže z toho nebylo nic. Tak to mám takovou vzpomínku.“
„Možná jsem tady už ani nemusel být. Já jsem byl v Žižkových kasárnách a potom v Sochorových. V Olomouci byla hromada kasáren. A vždycky některý měli službu na Garňáku, ve vězení vojenským. A já jsem zrovna vyfasoval velitele stráže. To rozdělovala posádka na Envelopě, jak byl posádkový dům. A šli jsme, celá malá polní, samopal, maska, sumky, kanady, v maskáčích. Velitel stráže, závodčí a dva strážní, tak jsme šli čtyři po té Envelopě. A teď jak jezdili ty Rusi, tak najednou lehkej kulomet, my jsme šli po Envelopě, a teď najednou jedou Rusi, tak jsme se tam schovávali za kaštanama. A teď když přejeli, tak jsme vběhli do té věznice a věznice prázdná, tam nebyl žádnej vězeň. A za chvíli telefon, jestli jsme došli, ať nikde nevycházíme, že pro nás přijedou z roty. Oni totiž jim to z té posádky zapomněli nebo pozdě nahlásili, že naši vojáci nesmí vycházet se zbraněmi. No naštěstí tím jenom točil tím lehkým kulometem, že jako nespustil. Kdyby spustil, tak nevím.“
„To byl obrovskej barák, to bylo číslo tři a čtyři. Tam bylo spoustu věcí. Obrovská knihovna, ona měla knih a všeho možného. Po stěnách visely krásné obrazy, malované talíře takové velké, ten pan Coufal byl myslivec, tak tam pušky visely kdovíjaký. Bylo to tam moc pěkný. Jenomže potom ji soudruzi nějakým způsobem zlikvidovali. Skončila bohužel ve Šternberku. Barák zapečetili a pak všechno odvezli, nábytek krásnej, co tam byl, tam nezůstalo skoro nic. Já nevím, jestli na nějakej stranickej sekretariát nebo kde, to se nikdo nedozví. Psychický nátlak, nutili ji, aby chodila do chlíva dojit. Ona se starala, ještě měla sestru nemocnou starší. Když měla tři roky, maminka jí zemřela při porodu. Ten její otec už se podruhé neoženil a vychovával ji de facto jako kluka. Ona jezdila na kole do Olomouce, jak byla ta škola hraběte Pöttingea, tak tam ona jezdívala na kole, protože autobusy – nic takového tehdy nebylo. Hodně se angažovala ve všech těch hnutích. Ona byla poslankyně tehdejšího Revolučního národního shromáždění, byla první starostkou na Moravě, podle francouzského tisku dokonce ve střední Evropě.“
František Zatloukal se narodil jako druhý ze tří dětí 21. ledna 1948 ve Svésedlicích. Rodiče Marie a František Zatloukalovi byli rolníci. Jeho prateta Ludmila Zatloukalová-Coufalová, která žila v těsném sousedství, byla feministická aktivistka, poslankyně a jako starostka Svésedlic první žena v čele samosprávného sboru na Moravě. František se odmala učil hospodářské práci na rodinném gruntě. Po nucené kolektivizaci, která jeho rodinu postihla v roce 1954, pracovali jeho rodiče v družstvu. Kontakt se zemědělstvím tak neztratil ani později. Z politických důvodů mu nebylo umožněno vystudovat střední školu. Vyučil se proto automechanikem a vzdělání si doplnil až později v 80. letech. Celý život pracoval v jednotném zemědělském družstvu (JZD) ve Velkém Týnci. Po revoluci se angažoval v komunální politice. Měl čtyři děti. V roce 2022 přebíral za pratetu Ludmilu medaili Za zásluhy 1. stupně in memoriam. V roce 2024 byl v důchodu a žil ve Svésedlicích.
