Marta Zelenková

* 1923

  • „Můj tatínek byl jedním ze zakladatelů skautingu v Plzni. Pak přešel do Prahy a tady, ještě než se oženil, vedl 23. chlapecký oddíl. Pak byl v náčelnictvu skautingu a podílel se na založení prvního oldskautského klubu. ‚Přátelé vatry‘ se jmenoval. Já díky tomu, že v roce 1936 oldskautský oddíl pořádal zájezd do Rumunska a Turecka, jsem se stala členkou oldskautského klubu. Moje maminka byla taky členkou. Na Mamaie, kde jsme v Rumunsku tábořili, pobýval také 2. dívčí oddíl. Seznámila jsem se tam s nimi a pak na podzim 1936 jsem do 2. dívčího oddílu vstoupila.“

  • „Děti se podílely nevědomky mnohem více na životě a problémech svých rodičů než dnes. Život vnímaly a prožívaly opravdověji, dalo by se říci. Jedním znakem bídy byli žebráci. Byli to žebráci, kteří chodili pravidelně. Vzpomínám na jednoho vysokoškoláka, který v roce 1932 a 1933 chodíval k nám. Maminka někdy nedávala pětihalíř nebo desetihalíř, ale třeba polévku a kus chleba, když si sedli na práh. Kromě toho chodívali zpěváci a to jsme my děti měly docela rády.“

  • „Já jsem byla členka Červeného kříže a absolvovala jsem kurzy první pomoci v rámci přípravy na válku. Přiznám se ale, že jsem z války měla hroznou hrůzu. První hrůza na mě padla už v roce 1937, když jsme jeli na jamboree do Holandska přes Německo. Jeli jsme v noci. Působilo to na mě hrůzně, všude byly hákové kříže. Když pak byl Mnichov, měla jsem hrůzu z vypuknutí války. Bylo mi patnáct let. To, že válka nebude, byla pro mě úleva. Pro mě jako pro dítě. Ta úleva ale trvala jen do března 1939.“

  • „Manželka prezidenta Svobodová byla u toho, když se pokládal základní kámen. Dostali jsme i zdarma plány a do dvou let začala vesnička fungovat. Matky a tety se vybíraly mezi ženami převážně věřícími, katoličkami i evangeličkami. Bohužel víme, jak všechno dopadlo po srpnu 1968. Do dvou let bylo naše sdružení zlikvidováno a druhá, rozestavěná vesnička u Brna přešla pod ministerstvo školství a státní správu.“

  • „Angažovala jsem se, když se začalo s reorganizací dětských domovů zásluhou pokrokových pediatrů a dětských psychologů, jako byl docent Dunovský, profesor Matějček, Langmeier a řada ředitelů dětských domovů, kteří si uvědomovali, že způsob, jakým byly ústavy vedeny, není dobrý. Byla snaha, aby se to převedlo na systém rodinných skupin. Současně s tím vznikla snaha, aby tady vznikly po vzoru Rakouska SOS dětské vesničky. To se podařilo díky nadšení na jaře 1968. Ministerstvem vnitra bylo povoleno sdružení SOS dětských vesniček. Měli jsme velkou podporu rozhlasu i televize. Zvedla se vlna nebývalé charity a získali jsme hodně peněz. Mohla se tedy začít stavět SOS dětská vesnička, první vznikla v Dubí u Karlových Varů.“

  • „Prvního září 1939 ho přišlo zatknout gestapo jako pracovníka Legiobanky a jako bývalého francouzského legionáře a sociálního demokrata.“ – „Za co ho zatkli?“ – „Protože patřil mezi takzvané rukojmí. To se dělo skautům, sokolům, legionářům. Nebyli to ještě političtí vězni. Měli se také relativně o trochu lépe, pokud věznění těch šest let vydrželi. Hůře na tom byli lidé zadržení za heydrichiády – ti už byli političtí vězni. Ale těmto zadrženým se říkalo, že jsou to rukojmí. Nebyla proti nim žádná osobní obžaloba.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.03.2018

    (audio)
    duration: 01:57:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.05.2018

    (audio)
    duration: 54:29
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

SOS dětské vesničky nám komunisté zlikvidovali po okupaci 1968

retro portét
retro portét
photo: archiv Pamětníka

Marta Zelenková, rozená Ledvinová, se narodila 14. května 1923 v Praze a vyrůstala jako jedináček. Otec Antonín Ledvina živil rodinu jako výrobce bandáží a ortopedických pomůcek. Vyrůstala v chudinském domku ve Štefánikově ulici, později se rodina přestěhovala do Podolí. Byli aktivní ve Skautu, pamětnice vstoupila do 2. dívčího oddílu v roce 1936. Následující rok se účastnila 5. celosvětového skautského jamboree v Holandsku a kontakty s mnohými účastníky korespondenčně udržovala po celý život. V letech 1935-1942 studovala reálné gymnázium ve Vodičkově ulici. Protože vysoké školy byly zavřené, absolvovala dvouletou školu zdravotně-sociální a v roce 1944 nastoupila do protituberkulózní poradny. Vzpomíná na židovskou skautku Zuzu Hofmannovou, která zahynula v Osvětimi, na svého strýce Josefa Kápara, který přežil šest let věznění v Buchenwaldu a Dachau, i na bombardování Prahy v únoru 1945. Od října 1945 do roku 1968 pracovala jako řadová úřednice na ministerstvu zdravotnictví v úseku péče o ženy a děti a angažovala se při vzniku SOS dětských vesniček. Sdružení, které je spravovalo, zaniklo z politických důvodů dva roky po příchodu okupantů a Marta Zelenková poté nastoupila na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde působila až do svého odchodu do důchodu v oddělení péče o rodinu a děti. Nikdy nebyla v KSČ a politicky se neangažovala, v průběhu života se dostala na kratší návštěvy do Francie, Norska a USA. Po poslední cestě jí StB nabízela spolupráci, ale tu odmítla. Od roku 1949 žila v bezdětném manželství, v šedesátých letech si vzala z dětského domova do pěstounské péče dvanáctiletou Lídu.