Vladimír Žemla

„Já jsem jezdil na motorce do práce, to byla středa 21. srpna. Přijedu na dálnici, přejedu koleje, vjedu na dálnici a vidím, paní Holišová stará stála u zábradlí a jenom spínala ruky. Vjedu na tu dálnici a ta byla tak dosekaná od těch tanků! Já jsem nevěděl od čeho. Přijedu ke sklárnám, tam tank, namířený kanón na fabriku. Přijedu k vlakovému nádraží, tam dva tanky stály. Přijedu do fabriky, už jsem se dozvěděl, co se stalo, už to lidi vzájemně věděli. Tak to byl můj jedenadvacátý srpen.“

„[Byla] plná dědina Němců a oni se už řadili do kolony a odjížděli. Odjeli a na druhý den skoro ráno most, který je jediný přístup do dědiny, vybuchl. Němci tam dali večer nálož a poslední Němci před ránem odjížděli a vyhodili ten most do luftu. Ale za hodinu za dvě už přijeli kozáci na koních, to byl takový předvoj Rudé armády. Ti se přebrodili přes Bečvu s koňma do dědiny a zmobilizovali starostu a chlapy, tam vedle je les, tak museli pokácet stromy a rychle trámy překlenout tu vyhozenou část mostu a udělat z toho mostní konstrukci. To bylo všechno během rána, to si pamatuju. A dopoledne už Rudá armáda postupovala a už projížděla tím mostem. V Choryni se stýkaly dva proudy, jeden od Lhotky nad Bečvou, ten musel jít přes ten most, a druhý z choryňské Lhoty. V Choryni se sjížděly proudy Rudé armády a táhly na Kelč a na Bystřici pod Hostýnem. To bylo pondělí, kdy Choryní prošla Rudá armáda. To nás bylo plno, všichni byli v ulicích a vítali jsme Rusy [smích].“