Zdeněk Žemlička

„Byly cizí rozhlasy a to se poslouchalo, nesmělo se to dělat, ale poslouchalo se to a nesmělo se o tom moc mluvit a navíc to rušili. To znamená, že Svobodná Evropa co hlásila, tak říkali: ‚Tady Svobodná Evropa, chceme vám říct, co se stalo dneska u vás.‘ A mezitím jste stále slyšeli hučení. Takže jste stále ladil a ladil, někdy se to nedalo poslouchat, někdy jo. Někde mimo Prahu se to dalo lépe poslouchat, a běda kdybych řekl: ‚Hele, víš, co hlásila Svobodná Evropa? Že už to praskne!‘ To se říkalo, to slovo praskne, že tu už komunisti přestanou vládnout, že už to praskne. Rodiče nám říkali: ‚Nesmíte, nesmíte!‘ Už jsme to samozřejmě věděli, že ve škole se mluví tak: ‚Sovětský svaz je náš vzor, ať žije Stalin, máme rádi tatínka Stalina, máme rádi a tak dále.‘ Domů jsme přišli a říkali jsme si, co a jak. Nebylo to tak všude, někteří měli, že tatínek byl komunista velkej, tak ty děti asi doma mluvily to samý, co ve škole. Postupně ten národ... mu to začalo lézt krkem, už to začínalo být moc, nemohla být československá vlajka, samotná vlát, vlála vedle sovětská. Když bylo nějaký výročí, tak musela z okna československá a sovětská vlajka. Neexistovalo, aby hrála naše hymna, když to skončilo, tak musela začít hned hrát sovětská hymna. Když bylo výročí února, kdy se komunisti ujali moci, nebo když bylo výročí říjnové revoluce, všichni museli mít v okně nalepený vlajčičky, čím víc, tím líp. Někdy nebylo vidět dovnitř. Prezident Gottwald, Lenin, Stalin, Marx a Engels, čtyři obrázky, bílá holubice se vystřihávala a ta se přilepila, holubička míru, to bylo: ‚Hurá, bude mír!‘ A ti v té Americe, váleční štváči: ‚Ať se netěší, my je zničíme!‘ A ty obrázky, byl vidět dělník, jak má svaly a drží sovětskou vlajku a pod ním se krčí miliardář americký, má americkou vlajčičku a krčí se a ten sovětský dělník na něj míří, jako že ho zničí. Tak tohle všude stále bylo a to víte, když už to trvá dlouho, lidi nejsou blbí a říkají si: ‚Už je toho moc.‘“