Karel Zub

„Ten den jsem měl sraz se sestřenicí na náměstí, že pojedeme na její pracoviště, kde dělala laborantku, že mi udělá rozbor krve, protože jsem měl tenkrát zdravotní problémy. I už jsem hůř viděl. Čekal jsem na ni na náměstí, přestaly tramvaje jezdit, které jezdily po Saským mostě nahoru na Lochotín. Najednou slyším trošku silnější zvuky, co se děje? A Prešovskou ulicí na náměstí šel dav lidí. Nevěděl jsem, co to je, o co se jedná. No a dostali se až před radnici. Tak jsem se šel taky jako zvědavej kluk podívat, když mi bylo šestnáct. No a viděl jsem, že z oken lítají obrazy a různý další věci, které házeli na chodník, a tam se to zapálilo, tam to hořelo. No a bylo to takové dost rušné, tam musel být asi na radnici dost velkej chaos. A přijeli policajti s autem. Jestli to byla dvanáctistovka, škodovka, nevím – otevřené, bez střechy. No, tak aby nemohli odjet, tak jim ho položili na bok. No a jak to dál potom probíhalo... Ti policajti asi odešli, protože viděli, že by mohli tam ještě něco dostat navíc, než čekali. Jak to dlouho probíhalo, nevím. Mě to zajímalo, tak jsem to sledoval. Postavil jsem se ke kostelu. Měl jsem přehled o tom, a když to tak nějak začalo postupně utichávat a začalo se tam říkat, že mají od Prahy jet armáda ministerstva vnitra, vnitřní stráž, tak samozřejmě na lidi to začalo taky působit, když viděli, že ničeho nedocílí. No a že už na náměstí nepouští nikoho. Ulice měli obšancované, že nikoho na náměstí nepouštěli, tak jsem si potom říkal: ,Co, už to skončilo.’ Sestřenice jsem se nedočkal, věděl jsem, kde dělá, tak jsem říkal, půjdu pěšky přes Saskej most na Lochotín a na lékařskou fakultu, kde mi udělá rozbor krve.“