Tazatel: „Jak jste vycházeli s Němci? Bylo tam (v Desné – pozn. aut.) na konci 20. a počátkem 30. let…?“ – „Výborně! Já vám řeknu výborně! Poněvadž to byli samí staří lidé, starousedlíci v těch roubenkách a barácích. Jelikož byl táta listonoš a byl s nimi v denním styku, tak se s nimi znal. Výborně, musím říct. Když jsme se pak v osmatřicátém odsud museli vystěhovat, tak sousedka brečela a říkala: ‚Paní Lukšová, vždyť jsme se tak dobře snášeli, proč jdete pryč?‘ Museli jsme, pošta byla s celým osazenstvem přeložena do Nové Paky… Moc dobře jsme s nimi vycházeli, s dětmi jsme vycházeli. To byli samí starší lidé, víte. S těmi starými jsme se dobře snášeli. Ale jakmile přišli ti hajzlíci, ti kluci mladí, tak to vše bylo špatně. Poněvadž tito mladí kluci jezdili do Hirschbergu (Jelenia Góra v Polsku – pozn. aut.), třeba na sobotu, na neděli a tam je učili, jak se mají chovat vůči Čechům. Jezdili tam na kolech.“
Tazatel: „Takže to byli mladí kluci, kteří žili v Desné a jezdili takto…?“ – „To byl základ těch hajzlů německých! Těm starým lidem to bylo jedno. Hlavně že měli co k jídlu. To byli staří lidé, kteří v těch barácích žili od narození. Je žádná politika nezajímala! Ale tyto jejich děti a vnuci… no, to bylo pěkný…“
„V Pustinách byl nějaký pekař Swarowsky a měl za manželku Češku. Měli dva kluky, Helmuta a Herberta. Ti kluci byli celkem dobří, do určité doby. Herbert byl hrozně chytrý kluk a hodný. Babička ho měla moc ráda. Všechno to šlo, než přišel Henlein. Oni chodili do Hirschbergu (dnes Jelenia Góra v Polsku – pozn. aut.) a tam je učili, jak se mají Němci vůči Čechům chovat. Představte si, že ti kluci byli pak tak zpracovaní, že vyčítali mámě, že je Češka. Těm klukům už bylo sedmnáct až osmnáct roků. A sestru měli přes dvacet, ta už byla vdaná, ta s nimi nebydlela. Mámě začali vyčítat… a ona se z toho oběsila. V chlévě se paní Swarowská oběsila. Pak Němci udělali špalír v Příchovicích na hřbitov, že ji pochovají. V kostele byla vystavena rakev. A teď přišli ti há-jóti (příslušníci Hitlerjugend – pozn. aut.) a šli pochodem k rakvi. A milý pan farář, jak on se jmenoval? To je jedno, milý pan farář je vyhnal z kostela. Řekl jim, teď nevím, on to nebyl původem Čech, pocházel někde z Čech, ale byl to Němec, takový malý. On jim řekl, že toto je stánek boží a konají se tam pouze bohoslužby a že si nepřeje nějakou politiku do kostela. A museli pryč! Divím se, že ho nezavřeli nebo že ho nějak… To byl takový nenápadný člověk, Kolman se jmenoval, má tam hrob. No, a to byli ti kluci, kteří si s námi dřív hráli a pak už byli zpracovaní a už jsme nebyli dobří: ‚To raději pryč od nich!‘ Něco vám řeknu, tohle všechno mají nejvíce na svědomí ti mladí lidé, kteří rostli a dorostli s nacismem. Staré lidi, alespoň ty v horách, politika nezajímala. Ty zajímalo jenom, aby se najedli a aby…“
„To byli solidní lidé, Němci, solidní lidé. Já jsem měla to štěstí, že jsem přišla do styku s inteligentními solidními lidmi. I když oba byli… byli to dva šéfové, bratři, i když oba byli u partaje (nejspíš u SdP – pozn. aut.). Ale proč? Měli fabriku v Radčicích. Je tam továrna, která tam stále stojí. Teď tam dělají něco jiného. Firma Jakob (tehdy – pozn. aut.). Oni tam dělali pánské oblekové látky. Ale to byly látky, pěkný opravdu. Ti šéfové byli u partaje proto, poněvadž kdyby u partaje nebyli, tak by nedělali žádné oblekové čistě vlněné látky, ale dělali by sukna pro uniformy a vojenské deky. A museli by spoustu lidí propustit. No, tak se dali do partaje. Ale nestalo se mi, když jsem šla třeba na oběd nebo přišla a potkala jsem je, aby mě pozdravili Heil Hitler, ani jeden. Ani ti zaměstnanci. Guten Tag, dobrý den, takhle jako normálně. To byli opravdu inteligentní lidé. Takhle to bylo. To je všechno v lidech. To je všechno v lidech. Takové ty největší humbuky a podobně, to dělali takoví blbci. Tohle byli inteligentní lidé. Oni věděli, že je to špatně, ale co mohli dělat, když nechtěli, aby jim zavřeli fabriku a aby ty lidi propustili!“
Marie Zubíková, rozená Lukšová, se narodila 8. prosince 1921 v obci Poniklá, okres Semily. V pěti letech se s rodiči přestěhovala do Desné. V ní zažila hezké dětství, dobré vztahy s německými starousedlíky, ale i vzrůstající nenávist mladých zfanatizovaných stoupenců Hitlera. Po Mnichovu 1938 se s rodiči a dvěma sourozenci přestěhovala do Nové Paky. V roce 1940 odmaturovala na obchodní akademii v Turnově a odstěhovala se za prací do Liberce. V něm do konce války pracovala ve dvou německých textilních fabrikách. V té první, Kleinmünchner Baumwolle Gesellschaft, dělala dva roky kancelářskou sílu, v té druhé, ve firmě Jakob, pracovala v účtárně. Má četné vzpomínky na válečná léta v Liberci, obzvlášť na zkušenosti s německými kolegy a nadřízenými v obou podnicích. V roce 1946 se provdala za Oldřicha Zubíka. Po mateřských povinnostech nastoupila do Krajského svazu spotřebních družstev (KSSD) v Liberci jako vedoucí plánovacího oddělení. Podnik se měl rušit, a tak z něj po třech letech odešla a začala pracovat jako ekonomka na Městském stadionu Liberec. Zhruba po dvou až třech letech se vrátila zpět do KSSD v Liberci. V něm pracovala do roku 1978, kdy odešla do důchodu. Má dvě dcery, Helenu a Zuzanu. V roce 2016 žije v Liberci.
