Kateřina Zukalová

„Byl to vzdor proti režimu jako takovému. Američani, to zkrátka byl symbol. Potom také na Moravě bylo několik hrobů padlých amerických letců. Kdybych měla ty své pohnutky zdůvodnit, tak pro nás to bylo vždycky důležité, protože v Lipníku nad Bečvou zahynul americký letec Martin Zeberský, který kdyby se byl katapultoval, tak by letadlo spadlo do města. On v letadle zůstal a zemřel. Má v Lipníku na hřbitově hrob nebo takový památník s plastikou a pro nás jako Lipeňáky i pro mne jako dítě, kdykoliv jsme chodili babičkám, prababičkám na hrob, tak se vždycky chodilo k Martinovi zapálit svíčku. Doteďka když jezdím se svými dětmi, tak neexistuje, že bychom k jeho hrobu [nešli]. To byl hrdina nebo aspoň pro nás jako malé to byl ten hrdina, se kterým jsme se mohli nějak identifikovat. Osvobození jsme byli Sovětským svazem, ale to nám bylo do hlavy nabouchané a toto byl ten hrdina, kterého jsme si vybrali. Takže zkrátka pro mne to mělo i tady ten význam – identifikovat se s Amerikou.“

„Když se tatínek potřeboval dostat domů ze zaměstnání, aniž by ho zavřeli, tak jsem ho čekala s kočárkem u brány podniku, kde pracoval. A než se policie otočila, tak jsem mu ho strčila a utekla pryč. A opravdu nikdy neudělali, že by na cestě, na chodníku, nechali stát kočárek a zatkli ho. Ten můj syn byl takový živý štít, z čehož byli vyřízení. Párkrát se nám to povedlo, že jsme ho takto využili. Syn byl bojovník už tenkrát.“

„Jela jsem do školy, on potřeboval do Prahy, tak jsme spolu tenkrát stáli v Lipníku na vlakovém nádraží. Přistoupili k němu dva příslušníci, oba uniformovaní. Takoví ti tatíci, pochůzkáři, co chodili, co jsme je znali. Ten jeden dokonce bydlel o ulici dál než my. Byli z toho nešťastní, že musí dělat takovou práci, ale holt co jim zbývalo... A chtěli, aby s nimi táta odešel, že ho zatknou, že nikam neodjede. A on měl období, kdy zvolil pasivní rezistenci. Prostě si lehl na zem, že nikam nepůjde. Oni ho samozřejmě neunesli, museli zavolat posily. Na jedné straně to bylo komické, na druhou stranu není to nic příjemného, vidět svého tátu ležet na zemi a ty otce mých spolužáků, jak z toho jsou bezradní. Co s tím inženýrem Hradílkem budou dělat, když tam leží na zemi... Tak to byly situace, které když vyprávím dnes dětem, tak nevěří.“