The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johann Vater (* 1930)

• narozen 28. května 1930 v Predetschlagu

• navštěvoval základní školu ve Windhaagu

• stal se povinně členem Hitlerjugend

• zažil pobyt Rudé armády v Horních Rakousích

• hospodařil na rodovém statku

• v roce 2020 žil Johann Vater v Predetschlagu

Johann Vater se narodil 28. května 1930 v Predetschlagu, obci ležící poblíž hornorakouského Freistadtu, zhruba tři kilometry od rakousko-českých hranic. Pamětníkovi rodiče zde hospodařili na rodovém statku. Ve svém vyprávění vzpomínal Johann na dobu před připojením Rakouska k nacistickému Německu. S rodiči tehdy často navštěvoval Československo. Na hraničním přechodu mezi Čechami a Rakousy stávala celnice a v případě, že si Vaterovi chtěli v sousední zemi výhodně nakoupené zboží, například cukr, přinést bez proclení, museli ho tajně pašovat. Své severní sousedy považovali obyvatelé Rakous za bohatou zemi, která je ekonomickou úrovní předbíhá o více než desetiletí. Tamní statky měly již střechy z pálených tašek, na rozdíl od těch hornorakouských, dosud pokrytých slámou. Češi používali v hospodářství různé novinky, v jejich obchodech se prodávalo lepší zboží, mnohdy za výhodnější ceny.

Nacisty jsme vítali

Pamětník navštěvoval základní školu ve Windhaagu. Během natáčení si dobře vybavoval 12. březen 1938, kdy došlo k anšlusu (připojení) Rakouska k německé říši. Školáci s učiteli šli v ten den povinně vítat Němce. Po ulici pochodovali příslušníci útočných oddílů SA ve žlutohnědých uniformách s vysokými holínkami. Na levé ruce měli pásky s hákovými kříži. Rakušané stojící podél cesty je nadšeně vítali. „To byl takový jásot, že větší již být nemohl. Tady v Rakousku lidé jásali jako šílení,“ popisoval Johann nadšené přijetí nacistů. Hned po svém příchodu začali Němci budovat v nedalekém Linci ocelárnu. Na stavbě strojírenského kolosu, kvůli kterému se přes Dunaj budoval i moderní most, získala řada místních lidí i firem práci a chválili si tak nové pořádky.

Po uzavření Mnichovské dohody 29. září 1938 došlo k připojení českého pohraničí k Říši. Jihočeské vsi a městečka na území přiléhajícím k hornorakouské hranici se staly součástí nacistického Německa. Hranice se posunula směrem na sever, do vnitrozemí bývalého Československa. V Sudetech se platilo říšskou markou stejně jako v Rakousku. Vaterovi využívali možnosti bez omezení nakupovat v příhraničních vsích i ve vzdálenější Kaplici. Při natáčení rozhovoru vzpomínal Johann i na německou okupaci okleštěného Československa v březnu 1939. Nacisté tehdy nabízeli Rakušanům možnost přestěhování do českého vnitrozemí. Této příležitosti využila jedna rodina z pamětníkova sousedství a odstěhovala se do přiděleného velkého domu v Českých Budějovicích.

Johann s rodiči a sourozenci se každoročně účastnili mše v poutním kostele na Svatém Kameni poblíž Dolního Dvořiště (Wullowitz). Věřící se sešli ve Windhaagu a společně šli ke kostelu. Po obřadu se zastavili u sochy Panny Marie Sněžné a z posvátného kamene si kladívkem usekli odlomek. Hoši rukující na vojnu si ho brávali na frontu pro štěstí.

Radost z německé nadvlády a oživení ekonomické situace vydržela Rakušanům do konce roku 1940, kdy se Hitler připravoval na napadení Sovětského svazu a do řad wehrmachtu museli ve velkém rukovat rakouští mladí muži, mezi nimi i pamětníkův starší bratr Eduard. K zajištění zemědělských prací na statcích přidělovaly nacistické úřady sedlákům zajatce z východních území Evropy. U Vaterových se postupně vystřídali pracovníci z Rumunska, Srbska a Ruska.

Rusové vám nakopou zadek

S příchodem Němců převzali moc v obcích přesvědčení nacisté. Své odpůrce zavírali do káznic či pracovních lágrů, nejčastěji vyhrožovali lidem vězněním v nedalekém koncentračním táboře Mauthausen. Dle pamětníkova vyprávění zde zemřel i jeden ze sousedů, pan Bierschneider, jenž veřejně kritizoval totalitní režim. Trnem v oku nacistům se stali i zdravotně či mentálně postižení lidé. Museli podstupovat lékařské prohlídky a nezřídka je pod záminkou léčení odváželi do táborů, kde nacházeli smrt. V hledáčku se tak ocitla i málomluvná, zaostalá Johannova mladší sestra. Lékař ve Windhaagu jí vydal potvrzení, že je zdráva, nacisté však jeho úsudku nevěřili a na jejich příkaz musel dívku vyšetřit i doktor v Dolním Dvořišti. Naštěstí se vyjádřil kladně a Vaterovi si dceru mohli nechat doma.

Dlouhotrvající válka vyčerpávala říšskou ekonomiku. I přesto, že museli statkáři odevzdávat válečné dodávky, netrpěli lidé na vsi hladem. Jiná situace však panovala ve městech. Při nahrávání rozhovoru vzpomínal pamětník, jak se sestrou nosívali do nedalekého Freistadtu maso a máslo a zde ho měnili za kanystr benzínu, využívaný k pohonu mlátičky. Cestou do města a zpět míval Johann veliký strach. S postupující frontou přicházeli do Horních Rakous uprchlíci z německého vnitrozemí. Statkáři je povinně ubytovávali ve svých domech. Většinou šlo o ženy s dětmi. Byli velmi vděční za poskytnutý azyl a stravu.

Jako všichni chlapci v Říši musel i Johann navštěvovat schůzky Hitlerjugend. Ve Windhaagu nebydlel žádný náruživý nacista a hoši se scházeli velmi zřídka. Po čase si situace všimlo nacistické vedení ve Freistadtu, starosta Windhaagu a místní vedoucí nacistické strany dostali napomenutí. S výcvikem pak pomáhali lektoři z nedalekého Sandlu. Hochy na schůzkách připravovali k boji, učili je pochodovat i střílet. Přesvědčený nacista řídící výcvik na ně pokřikoval nadávky. Jakmile udělali chybu, vyhrožoval, že jim Rusové na frontě nakopou zadek. Ke konci války museli patnáctiletí chlapci narukovat k jednotkám lidové domobrany Volkssturm a v alpském městečku Gossau prodělali vojenský výcvik. Tehdy odvedli i Johannova o necelý půl rok staršího kamaráda ze sousedství. Válka se chýlila ke konci a chlapci již k bojům nenastoupili.

Kůň se vrátil, sedlo už nikdy neviděl

Na začátku května 1945 dorazili do Windhaagu Američané. Obcí pouze projeli. Po nich přišla první vlna vojáků Rudé armády, v oblasti pobyla jen krátce a objevili se další Sověti. Místní je nazývali divokými. Tito vojáci zřejmě pocházeli z méně civilizovaných oblastí Sovětského svazu. V chalupách brali vše, co se jim líbilo. Vaterovi tak přišli o zásoby potravin, jednoho osla, ovci, některé kusy oblečení i fůru dřevěných prken. Muži z Východu dokonce rozbili celou sadu zdobeného porcelánu a vybírali kusy se zlatými motivy, neboť se domnívali, že mají vysokou cenu. Johannovi odvedli jezdeckého koně i se sedlem. Pro neposlušnost zvíře po několika dnech vrátili, sedlo už pamětník nikdy neviděl. Vaterovým se podařilo uchránit povozy, které ukryli v lese, v seně schovali i zásoby benzínu. Divocí vojáci pobývali v oblasti do podzimu 1945.

Proč byli tak krutí?

S koncem války se začali objevovat Němci utíkající z Československa. První uprchlíci, často aktivní nacisté, přišli z vlastního rozhodnutí. S nimi se vrátili i sousedé, kteří na začátku války šli za výhodných podmínek do Budějovic. Po osvobození přicházeli Němci, které z domovů vyhnali Češi. Často hovořili o brutalitě, jež divoký odsun v prvních mírových dnech provázela. „Na jednu stranu se Češi také museli bránit. Proč byli ale tak krutí, že sudetské Němce vyhnali? Člověk neví, proč takhle vyháněli lidi. Stali se tak brutálními! Přestože celou válku seděli doma. Nic špatného se jim nedělo, a pak se chovali tak příšerně k vojákům,“ svěřil nám Johann svůj pohled na odsun německy mluvících obyvatel z osvobozeného Československa.

Oblast Horních Rakous ležící severně od Dunaje připadla po válce do sovětské zóny. Pamětník během nahrávání hovořil o strachu místních obyvatel, kteří se po převzetí moci komunisty v Československu obávali, že rakouské území spravované Sověty připadne také k východnímu komunistickému bloku. Naštěstí došlo v květnu 1955 k podepsání Rakouské státní smlouvy a okupační armády ze země odešly.

Zničené pohraničí

Na počátku padesátých let postavili komunisté na česko-rakouské hranici železnou oponu. Po jejím pádu, v roce 1990, Johann po více než čtyřiceti letech navštívil místa, která znával z mládí. Desítky stavení, někdy celé osady a vesnice již nenašel. Z prosperujících hospodářství zbyla jen kupa kamení. Zničené shledal pamětník i poutní místo na Svatém Kameni. Pobořenému kostelu se propadala střecha, ostatní budovy a statky již nestály. Vyrostla zde nevzhledná kasárna. „Tohle udělal komunismus,“ zakončil Johann popis zničeného pohraničí.

V roce 2020 žil Johann Vater na rodném statku v Predetschlagu. Hospodářství, které převzal od svých rodičů, předal svým potomkům. Ve svém poselství pamětník mladým lidem připomněl, jak odlišný život žili lidé v polovině dvacátého století. Neměli elektřinu, dopravovali se především pěšky, hlavní složku jejich jídelníčku tvořily polévky a brambory. Lidé se tenkrát nechovali vybíravě a dokázali být vděční i za drobnosti.