Zdenka Pilátová

„To největší bombardování jsme zažili tady. To byl těžký nálet, továrny kolem Brna to tenkrát odnesly. My jsme se jednoho dne po tom bombardování sebrali – celý barák náš, my jsme bydleli na Křenové – ty partaje, byli jsme dohromady všichni. Sbalili jsme se, že si uděláme výlet, a vyšli jsme si do Maloměřic. A tam byl takový tunel. Nevím, jestli byl rozestavěný, nebo jestli tam jezdil vlak, to už si nepamatuju. Ale vyšli jsme si, že se půjdeme projít, a už jsme se nemohli vrátit, protože začala fronta a dělostřelectví, tak jsme tam museli zůstat. V tom tunelu jsme zůstali a přečkali jsme příchod Rudé armády. Takže to byla síla. Pak, až prošli Rusové tím tunelem, až jsme věděli, že je klid, tak jsme se pomalu vrátili domů. A tam jsme zjistili, že nás... že nás, že nás... ne vytopili, vykradli ti vojáci. No tak, byli to vojáci, samozřejmě. A zapálili nám tam sklepy, takže co jsme tam měli schováno, o to jsme všechno přišli. Takže jsme měli jenom to, co jsme měli na sobě.“

„To jsme utíkali – bydleli jsme na Křenové, a když začali hlásit v rádiu německy, že Flugzeuge in Richtung Sant Pelten, also, tak jsme valili všici, brali jsme kufry a už jsme mazali do sklepa. A bombardování jsem zažila a nepřeju to nikomu. Je to strašné, strašné! To byl takový hukot, že to je tolik roků – už nevím kolik, já to nespočítám – ale tolik roků a ne, nemůžu zapomenout. A vidím pořád ta strašná letadla, ty strašné stroje, jak letí a sází bomby. Pane Bože, ne, ne... A ještě dlouho, když bylo už po frontě a už jsme byli osvobozeni, když letělo letadlo, přikrčovala jsem se a pořád jsem čekala, kdy co spadne. To bylo... ne, toto už bych nikdy nechtěla zažít. Hnus.“