„Vedle mojí kamarádky Mariechen byl sedlák, vdovec, neměl děti, a měl tam dívku, už nevím, jestli to byla Ukrajinka, nebo Ruska. My jí říkali Natia. Ona se už dobře domluvila německy a vedla mu domácnost. Ona tam nebyla jiná žena. Jestli bylo něco víc, o tom jsme nepřemýšleli. Byla tam svou paní. A ona se tolik těšila domů... A když jsem pak slyšela, že to byli všichni ‚zrádci‘, tak si říkám, chudák holka, kde asi skončila.“
„Všichni na mě byli hodní, já nepamatuju, že by v Úštěku byl nějaký nacista. Bylo tam dost smíšených manželství. Vím, že se [lidé] hodně navštěvovali a já se tak naučila němčinu, že jsem skoro zapomínala češtinu.“
„A to ještě musím říct, že když odcházeli na nádraží, my jsme bydleli na kraji Svobodné Vsi, oni se s námi loučili a říkali: ‚Prosím vás, běžte tam a tam...‘ a říkali nám, kde mají všechno schované. Ale u nás se řeklo: ‚Neexistuje! My bychom si to nemohli vzít!‘“
Jarmila Vítovská se narodila 27. srpna 1930 v Poděbradech. Po smrti své maminky Terezie Mayerové, provdané Hojné, se otec Stanislav Hojný znovu oženil. Druhá žena, Marie Majerová-Hojná, však také zemřela a Jarmila Vítovská se v roce 1942 přestěhovala k tetě Františce Richterové do smíšené česko-německé rodiny do Sudet. Chodila jako jediná Češka do německé školy. Zažila divoký odsun Němců z Úštěku, příchod Rudé armády a Revolučních gard. V roce 1950 se vdala a přestěhovala se do Prahy. Manžel Zdeněk Vítovský byl totálně nasazený a později pracoval v Německu u americké armády. Vstoupil do KSČ, v roce 1964 vystoupil. Dcera Zdena Vítovská byla svědkem ostřelování Československého rozhlasu v roce 1968. Syn Petr Vítovský v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum. Jarmila Vítovská je od roku 1985 v důchodu, v roce 2024 žila v Praze-Malešicích. Zemřela 12. listopadu roku 2024.
