The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iris Ruiz Hernández (* 1980)

• nació el 11 de agosto de 1980 en el reparto Alamar en La Habana del Este

• graduada de la Escuela Nacional de Arte en La Habana. Su trabajo se centra en la educación artística y a través de ello en el apoyo del pensamiento libre e individual

• participa en la organización de varios movimientos, eventos y festivales de carácter autónomo. Entre ellos el Movimiento San Isidro que combina sus actividades de activismo político con intervenciones artísticas

• es una de las fundadoras y promovedoras del proyecto Omni ZonaFranca. Debido a las actividades públicas independientes de este movimiento artístico enfrentó persecución y acoso por parte del Gobierno

• se desempeñó también como educadora de la comunidad en cuestiones legales, sobre todo aquellas que están relacionadas con los intentos gubernamentales de limitar la expresión artística, como el Decreto 349

• sus actividades que primero fueron estrechamente vinculadas con el reparto del Alamar en La Habana del Este hoy en día se extienden al nivel internacional

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

Iris Ruiz Hernández nació el 11 de agosto de 1980 en el barrio Alamar situado en La Habana del Este. El reparto hecho de casas prefabricadas fue construido como uno de los proyectos de vivienda más emblemáticos de la Revolución. “Allí, los edificios estaban distribuidos según el centro del trabajo. Había un edificio del Ministerio del Interior, un edificio de los pescadores etc. El edificio donde yo nací era el del Ejército Juvenil de Trabajo”, recuerda Iris. Eso se debió a que el padre de Iris trabajaba justo allí. Mientras tanto, su madre trabajaba en el Ministerio del Interior. Cuando se conocieron en Alamar, los dos ya tenían hijos de sus relaciones anteriores.

Sus padres

Antes de conocer a la madre de Iris, su papá vivía en el campo y estudiaba para ser un sacerdote. Sin embargo, se enamoró de una monja. Los dos se casaron y se fueron a vivir a un pueblo llamado Viñales, hoy uno de los destinos turísticos populares en la isla. Más tarde, la primera esposa del padre de Iris murió. Se quedó solo con tres hijas.  “Fue la puerta de mi mamá la que mi padre tocó al llegar al Alamar, porque a mi mamá la habían dado un apartamento en el mismo edificio. Entonces, la tocó darle la llave del apartamento en el primer piso a mi padre. Allí se conocieron”, narra Iris. Su madre había venido de Camagüey para trabajar en La Habana. Era divorciada y tenía dos hijos. “Los dos empezaron a ayudarse y terminaron teniéndome a mí. Yo era la chiquitita y vivía metida entre los estudios de mis hermanos. Con uno de ellos aprendía cuáles eran los huesos en el cuerpo humano, otra hermana me corregía el idioma, la tercera me enseñaba bailar Casino… Tenía una infancia feliz. Mientras mi mamá cocinaba yo recitaba poesía”, recuerda.

Para mi papá, todo estaba mal

En la casa de Iris se discutía mucho la situación política de Cuba. “Para mi papá, todo estaba mal”, comenta Iris. Cuenta que todavía en los años 80 la familia mantenía un cierto nivel de bienestar gracias a la ayuda económica del Bloque Soviético. Sin embargo, después de la caída del Muro de Berlín todo cambió. Además, en el año 1990, su mamá se enfermó y poco a poco dejaba de oír. En esta época sus padres consiguieron una licencia cuentapropista y establecieron una tienda. “Siempre fueron muy emprendedores. Pero mis amistades y mis vecinos pasaban mucho trabajo… Recuerdo que en mi edificio se hacían recogidas de alimentos para hacer una comida colectiva. Luego los apagones de energía… y en 1994 como el Alamar era una zona de playa, aparecieron personas desfilando con cámaras de tractor, tablas de poli espuma… muchos vecinos se fueron. Hay cosas que uno no quiere recordar...”

Los 14 de 400

Después de haber terminado el noveno grado, Iris quería entrar en la Escuela Nacional de Arte. Debido a su baja postura pensaba que no hubiera podido dedicarse al baile y por eso optó por teatro. “Tenía mucha fe y fuerza y sabía que con mi talento era posible. De 400 muchachos de Cuba fuimos seleccionados 14 para la carrera de actuación”, comenta Iris. La escasez era omnipresente: “Los cereales para desayunar y luego el arroz para cenar. Todos los cuatro años eran así”. Según Iris, una de las causas de esta crisis fue que muchos de los recursos del Estado se destinaban para acoger y educar a los revolucionarios de toda América Latina.

El teatro

Cuando se graduó, se convirtió en una artista profesional y pedagoga del teatro. “Me encanta como las técnicas del teatro me sirven para que la persona se mejore. Por eso empecé a trabajar con los niños y adolescentes aquí en mi comunidad. En Alamar no ha habido una discoteca, un cine, un grupo del teatro de calle. Y eso que hay doscientos mil habitantes en Alamar. Empecé a abrir espacios de teatro y llegué a trabajar con 45 adolescentes a la vez haciendo teatro en las calles. Legué a llevarlos en la Escuela Nacional de Arte”, recuerda. Allí, Iris también trabajaba como profesora y daba clases de actuación. Además, era metodóloga provincial de Cultura y enseñaba en otras instituciones.

Omni Zona Franca

Iris forma parte del Movimiento San Isidro[1] y también tiene un rol importante en el proyecto artístico sociocultural Omni Zona Franca[2]. Es un grupo multidisciplinario de arte que durante últimos once años trabajó en los límites entre la institución y lo independiente. Fue fundado en 1997 y su primer festival – Poesía sin fin - se celebró en 1998. Desde entonces el proyecto ayuda a crear una comunidad de personas que sienten la necesidad de expresarse de manera libre y lo hacen en el Alamar. La mayor parte de los conciertos y performances tiene lugar en las viviendas de los participantes y sobre todo al aire libre en los espacios públicos del reparto. “Poesía sin fin llegó a traer grandes poetas de toda la isla. Omni ZonaFranca incorpora dentro de su trabajo a esta parte de la sociedad cubana que no ha tenido nunca el reconocimiento del Gobierno, la oposición. A todas estas personas que piensan diferente y tienen algo que aportarle a la nación. Esto molestó mucho al Ministerio de Cultura”, describe la situación en la escena cultural cubana Iris.

Arte que sale del caos

Al proyecto Omni Zona Franca las autoridades gubernamentales lo sacan de la Casa de Cultura en 2009. Al mismo tiempo Iris empieza a tener problemas con su labor en las escuelas de arte y se vuelve una artista independiente. “La enseñanza artística… ellos tienen que proveer esta burbuja de arte por gusto, por amor al arte. Todos los años el mismo repertorio, trabajas como si fueras una fábrica de croquetas para poder ganarte el salario del artista A, artista B, artista C… primer nivel, segundo nivel, tercer nivel… por tres aplausos, por una fama en la televisión cubana estatal”. Iris sostiene que una parte importante del arte es el arte popular, el arte de la calle. “Tiene que haber un arte que no sale de las academias, que sale de los barrios, del caos”. No queda otro remedio que entrar en el activismo

Ser un artista independiente no es nada fácil en Cuba. “Te empiezan a vigilar y acosar. Generan un ambiente de que tú no eres bueno y que hay que aislarse de ti. Empiezan a mutilar tus posibilidades… Quieres hacer un coro de niños… entonces de repente eres un drogadicto, participas en la pornografía infantil… llega a este nivel. No te queda otro remedio que entrar directamente en el activismo”, resume Iris.

Decreto 349

Más o menos desde el año 2000 Iris y su compañero Amaury se lanzaron al camino activista. Al mismo tiempo tuvieron seis niños desde 2001 a 2011. Empezaron los ataques. “Al sacarnos de la Casa de la Cultura no teníamos casa. Vino la etapa oculta. Entramos en una casa desbaratada que no tenía ventanas, servicios, nada. Entramos, empezamos a limpiar, ellos atacándonos que no podíamos estar aquí. Me dijeron que dejara a mi marido y que me buscara un nuevo con casa. Iba aprendiendo cómo funcionaban y cómo no funcionaban los papeles y la administración, toda una batalla legal. Al final no pudieron sacarnos de aquí. Vamos a cumplir 10 años en la casa”, cuenta Iris. Durante todo este tiempo, Iris y Amaury continuaron dedicándose al apoyo de la cultura independiente participando en un sinfín de eventos, entre ellos el famoso Bienal 00 de 2018.[3] Era precisamente en el Bienal 00 donde Iris y Amaury pudieron aprovechar su vasta experiencia con la organización de eventos culturales con el apoyo de la sociedad civil. “Se podía a fin de cuentas hacer galerías en las casas. Por supuesto acosados todo el tiempo, pero no encontraron una forma efectiva para pararlo”. En medio de todo vino el Decreto 349. Una ley promovida por el Ministerio de Cultura y firmada por Miguel Díaz-Canel que le prohíbe a la gente hacer arte en sus casas. “Tú tienes que ser autorizada hasta en tu propia casa por el Ministerio de Cultura. Tú quieres traerle un payaso a tu casa para el cumpleaños de tu hija, pues tienes que contratarlo en el Ministerio. Yo llego a tu casa y los que están tocando allí no tienen permiso del Ministerio. Es terrible”. Entonces, Iris decidió dedicar su tiempo y lanzarse a una difícil tarea de ir casa por casa explicando el impacto de esta ley. Cuando se realizó esta entrevista Iris continuaba en su esfuerzo de promover y apoyar a todas las iniciativas de carácter autónomo junto con su pareja Amaury Pacheco y otros amigos que había conocido a lo largo de esta larga lucha por el pensamiento libre.

 

[1] El Movimiento San Isidro ganó la atención de los medios de comunicación y organizaciones humanitarias mundiales en noviembre de 2020, cuando sus miembros realizaron en La Habana una huelga de hambre por la liberación de presos políticos en Cuba, en específico, del rapero Denis Solís. Más información en: Cuba: El movimiento San Isidro y sus aliados, sometidos a aterradores niveles de vigilancia | Amnistía Internacional (amnesty.org)

[2] Página oficial: Omni-ZonaFranca (omnizonafranca.blogspot.com)

[3] Bienal 00 fue organizada por el artista cubano Luis Manuel Otero Alcántara (véase su entrevista en Luis Manuel Otero Alcántara (1987) (memoryofnations.eu) para suplir la XIII Bienal de La Habana, la cual fue pospuesta por orden del Gobierno cubano. Más información en: Joven artista sueña en grande y crea Bienal 00 para sustituir postergada XIII Bienal de La Habana (radiotelevisionmarti.com).

 

 

 

Iris Ruiz Hernández se narodila 11. srpna 1980 v městské čtvrti El Alamar ve východní části Havany. Tento distrikt, tvořený několikaposchoďovými panelovými domy a vybudovaný po vzoru zemí Východního bloku, byl jedním z nejznámějších projektů porevolučního stavitelství na Kubě.

„V každém paneláku bydleli lidé zastávající určitou profesi. Podle toho se přidělovaly byty. Byl tam panelák, ve kterém bydleli lidé pracující na Ministerstvu vnitra. Pak jiný, kde bydleli rybáři. Já jsem vyrůstala v domě, která byla pro lidi z Ejército Juvenil de Trabajo,“ [instituce v rámci pozemních jednotek armády, jejichž členové se ale věnovali nejrůznějším pracem ve prospěch státního hospodářství]. Právě v této instituci pracoval otec Iris. Její matka pracovala jako úřednice. Když se její rodiče potkali, oba už byli rozvedení a měli děti z předchozího manželství.

Rodiče

Předtím, než potkal matku Iris, žil její otec na venkově a chtěl se stát knězem. Zamiloval se ale do jedné z jeptišek. Ti dva se oženili a odešli žít do malého městečka Viñales, které je dnes jednou z nejznámějších turistických destinací na Kubě. První manželka ale brzy zemřela a otec Iris zůstal sám se třemi dcerami. „Právě na dveře mojí matky zaklepal otec poté, co přijel do Alamaru. Jí totiž přidělili byt v té stejné budově. Takže ona mu měla předat klíče od jeho nového bytu, který byl v prvním patře. Tak se seznámili“, vypráví Iris. Její matka přišla do Havany z města Camagüey v centrální části Kuby za prací. Byla rozvedená a se dvěma dětmi. „Ti dva si začali vzájemně vypomáhat a skončilo to tím, že jsem se narodila. Byla jsem benjamínek rodiny. Dětství jsem prožila ve znamení toho, co studovali moji sourozenci. Jeden mě učil o lidském těle, druhý mi opravoval úkoly ze španělštiny, třetí mě učil tancovat salsu. Prožila jsem šťastné dětství. Když moje matka vařila, recitovala jsem v kuchyni poezii,“ vzpomíná.

Podle mého otce bylo všechno špatně

V bytě se často diskutovalo o politické situaci na Kubě. „Podle mého otce bylo naprosto všechno špatně,“ komentuje. Iris vypráví, že ještě během osmdesátých let, kdy na Kubu proudila hospodářská pomoc z Východního bloku, se rodině žilo poměrně dobře. Nicméně, s pádem Berlínské zdi se mnohé změnilo. V roce 1990 navíc její matce diagnostikovali nemoc, kvůli které postupně ztrácela sluch. V té době si ještě rodiče dokázali sehnat povolení k provozování malého obchůdku: „Oni byli odjakživa velmi podnikaví. Ovšem pamatuji si, že naši sousedi to měli velice těžké. V paneláku se dělali kolektivní sbírky potravin. Každý něco dal a dohromady se z toho potom uvařilo jídlo pro všechny. Pak si také vzpomínám na to, jak neustále vypadával proud.... a pak, to bylo kolem roku 1994... totiž, Alamar je přímo na pláži, a najednou se tam začali objevovat lidé, kteří si přinášeli s sebou různé pneumatiky od traktorů a matrace a podobně... mnoho jich zmizelo. To jsou věci, na které by člověk radši zapomněl.“

14 ze 400

Když Iris dokončila základní školu, rozhodla se, že se zkusí přihlásit na uměleckou školu Escuela Nacional de Arte. Byla poměrně malého vzrůstu, a proto si myslela, že na balet by ji nevzali. Z toho důvodu se nakonec rozhodla pro herectví. „Dost jsem si věřila. Věděla jsem, že mám dostatek talentu na to, aby mě vzali. Přihlásilo se tam na 400 děvčat z celé Kuby a nakonec nás vybrali 14.“ Nedostatek byl cítit na každém rohu. „Ke snídani jsme dostávali cerálie a k večeři nám dávali rýži. A tak to bylo po celé čtyři roky“ vzpomíná Iris. Jedním z důvodů tohoto nedostatku bylo podle Iris štedré obdarovávání různých revolucionářů, kteří na Kubu přicházeli ze všech koutů Latinské Ameriky. 

Herectví

Když dokončila studia, stala se z ní profesionální herečka a profesorka herectví. „Fascinuje mě, jak se herecké techniky dají využít k tomu, aby se z někoho stal lepší člověk. Proto jsem začala pracovat se skupinami dětí a mladistvých ze sousedství. V Alamaru nebyla žádná diskotéka, kino, ani ochotnické divadlo. A to tam žije 200 tisíc obyvatel. Rozhodla jsem se tedy zakládat kroužky herectví a pracovala jsem najednou s téměř 50 dětmi. Měli jsme amatérský divadelní spolek. Některé z nich jsem dovedla až na uměleckou školu.“ Právě tam také Iris pracovala jako pedagožka. Kromě toho pracovala také jako provinční metodoložka pro oblast kultury a vyučovala v dalších institucích.

Omni Zona Franca

Iris je důležitou součástí uměleckého projektu pojmenovaného Omni ZonaFranca. „Jde o multidisciplinární sdružení umělců, kteří během posledních jedenácti let pracovali na samotné hranici oficiálních institucí a nezávislé scény.“ Projekt Omni ZonaFranca byl založen v roce 1997 a první festival – Poesía sin fin [Nekonečná poezie] – se konal v roce 1998. Od té doby projekt pomáhal především ve čtvrti Alamar vytvářet prostor pro lidi, kteří cítí potřebu vyjadřovat se svobodně. Většina koncertů a dalších akcí všeho druhu se pořádala přímo v obydlích jednotlivých členů a podporovatelů projektu a především na veřejných prostranstvích. „Poesía sin fin dokázala shromáždit výborné básníky z celého ostrova. Omni ZonaFranca ve svých řadách sdružuje lidi, kteří nikdy nebyli uznáváni vládou. Sdružuje opozici, všechny ty, kteří přemýšlejí jinak, než jak předepisuje oficiální doktrína. Tito lidé mají co přinést tomuto národu. A to začalo být trnem v oku úředníkům z ministerstva kultury.“

Umění vycházející z chaosu

Omni ZonaFranca je nakonec vyloučen z kubánské instituce Dům kultury v roce 2009. Právě v této době začala mít Iris vážnější problémy se svou vzdělávací činností v uměleckých školách a musela se vydat na dráhu nezávislé umělkyně. „Totiž to umělecké vzdělávání... oni se snaží nafukovat bublinu, ve které lidé dělají takové to umění pro umění. To znamená, že se pořád dokola hraje to samé, a nakonec ti lidé pracují dnem i nocí jen proto, aby si vydělali tabulkový plat podle toho, jestli spadají do kategorie umělec A, umělec B, nebo umělec C. První, druhý, třetí stupeň. To všechno dělají pro pár potlesků a pochybnou slávu pramenící z vystupování v kubánské státní televizi.“ Podle Iris je ale důležitou částí umělecké scény “ulice”. „Musí přeci existovat umění, které není produktem akademií. Umění, které vychází z ulice, z chaosu.“

Přistřihnou ti křídla

Být nezávislým umělcem na Kubě není procházka růžovou zahradou. „Začnou tě pronásledovat a diskriminovat. Vytvoří atmosféru, která tě má očernit. Prostředí, ve kterém se od tebe lidé najednou odvrací. Prostě ti přistřihnou křídla. Chceš založit dětský pěvecký sbor? No tak najednou se o tobě začne mluvit jako o drogově závislém. Z ničeho nic si lidé začnou myslet, že jsi zaplatený do dětské pornografie... až takhle daleko to zachází. Nezbyde ti nic jiného než se vrhnout na dráhu aktivismu.“

Právní bitva

Během prvních desíti let nového tisíciletí se Iris a jejímu partnerovi Amaurymu narodilo šest dětí. Právě v tomto období začaly útoky na její osobu. „Když nás vyhodili z Domu kultury, neměli jsme kde být. Bylo to temné období. Nastěhovali jsme se do polorozbořeného domu, ve kterém nefungovala kanalizace, nebyly tam okna, nic. Začali jsme to dávat dokupy, ale bylo nám řečeno, že tam nemůžeme zůstat. Odpověď úřadů byla, že si mám najit manžela, který má dům. Postupně jsem přicházela na to, jak na Kubě fungují zákony. Svedla jsem učiněnou právní bitvu. Nakonec nás odsud nedostali. V domě jsme už přes deset let.“

Dekret 349

Během tohoto období se Iris a Amaury soustavně věnovali podpoře nezávislé kultury. Účastnili jse nespočtu různých událostí, mezi nimi i proslulé Bienale 00, při kterém mohli využít své bohaté zkušenosti s pořádáním kulturních akcí s podporou občanské společnosti. Nakonec jsme dokázali proměnit obydlí v galerie. Samozřejmě nás celou dobu obtěžovaly úřady, ale nikdy se jim nepodařilo zastavit nás nadobro. Uprostřed toho všeho přišel Dekret 349. Zákon, se kterým přišlo ministerstvo kultury, a který zakazoval uměleckou činnost za účelem prezentace v obydlí. Musíš si zajít pro povolení dokonce i když chceš jenom, aby na narozeninovou oslavu tvého dítěte přišel klaun. Musíš si ho najmout u nich. Kdybych přišla k tobě domů a někdo tam hrál na kytaru, tak je to nepovolené. Je to otřesné. Tehdy se Iris rozhodla začít obcházet místní obyvatele a vysvětlovat jim dopady, které mají zákony tohoto typu na jejich životy. Ve chvíli, kdy se uskutečnil tento rozhovor, Iris pokračovala společně s Amaurym ve jejich aktivitách na podporu nezávislé umělecké tvorby.