„U nás jednoho trestali. Říkal, že čistil pistoli, omylem stiskl kohoutek a trefil se do ruky. Měl stopy střelného prachu na ruce, to neschováš. A teď co. Náčelník zvláštního oddělení, velitel a náčelník politbyra rozhodovali o osudu toho člověka. Rozhodli se ho zastřelit. A když zastřelit, tak tak, aby to bylo vidět. Dezertér – zastřelit. Nás postavili okolo, jeho posadili na pařez. A u nás byl praporčík Surnin, malého vzrůstu, takový křivý, protivný. On se přihlásil, že ho zastřelí. Nikdo nešel. No, blbec, negramotný. Posadili ho na pařez a náhle dva messerschmitty naletěly, a jak začaly nalétávat a střílet, my jsme se rozutekli do lesa. A on jak tam tak na tom pařezu seděl, tak tam i zůstal. Oni nalétávali a stříleli. Když odletěli a my jsme se vrátili, zem kolem něj byla prostřílena. A on jak seděl, tak tam i zůstal. Nic ho netrefilo. Nevstal, neutíkal. Možná z šoku. Potom říkal, že si nic nepamatuje. Když ty messerschmitty uletěly. Nás přivolali. Okolo vše zasypáno kulkami. A on zůstal živ. Tak se poradili, velitel zvláštního oddělení, velitel pluku a zástupce politbyra. Oni se poradili a říkali: ‚Jestli tě tamti nezastřelili, tak mi taky ne. Promíjíme ti vše!‘ A on se rozbrečel. Plakal, až se třásl. A bojoval dále.“
„Tak třeba Saša Rogov. Jediný syn svých rodičů. Malý vzrůstem. Jeho trefili sem do krku. Kulka proletěla skrz. A já křičim: ‚Sašo! Sašo! Sašo!‘ Krev… A on jenom: ‚Mámo. Mámo. Mámo.‘ Třikrát. Potom: ‚Jdi pryč.‘ Roztrhl jsem lékárničku, dal mu obvazy sem a sem. On třikrát nebo čtyřikrát řekl ‚mámo‘ a pak ‚jdi pryč‘. Dvakrát sebou trhl a zemřel. My ho pohřbívali tak. Jámu jsme vykopali, metr a půl. Položili jsme tam kabát, rakve nebyly. Zabalili jsme ho do toho kabátu. Našli jsme nějaké desky. Obložili jsme ho deskami, aby na něj nepadala hlína, cihly jsme nějaké položili, něco ještě od beden a zahrabali. Nevím, jestli ho pak znovu pohřbívali. Našli jsme nějaký trojúhelník od letadla, zatloukli ho tam a napsali chemickým fixem jméno. Možná tam dodnes je. Možná ho exhumovali. Kdo ví. No, napsali jsme příjmení, jméno a přízvisko, rok narození, rok smrti a ještě město narození.“
„On (Němec) jde na mě. Dobře stavěný, bajonet se mu blízká na sněhu a my měli trjochlinějku (puška Mosin-Nagant). Myslel jsem, že teď mě propíchne a přehodí přes sebe. Začal jsem odrážet jeho útok… a buď od leknutí, nebo od nárazu jsem vystřelil. Já ho zabil. Když padal dopředu, svým bajonetem mi propíchl vojenský plášť. On upadl a upustil pušku. A tam okolo ruští vojáci křičí: ‚Za vlast! Za Stalina! Vpřed!‘ A já se nemůžu vymotat. A zezadu přiskočil politruk a křičí: ‚Ty co stojíš!‘ A najednou viděl, že se nemůžu odtrhnout od jeho pušky, co ležela na sněhu. Potom ten politruk vytrhl tu pušku a běželi jsme dál do útoku spolu.“
Alexander Jegorovič Kolesnikov se narodil v roce 1923 ve vesnici Korobelnikovo v Altajské oblasti. Rodiče pracovali v kolchozu. I když na svém pozemku pěstovali ještě další plodiny, jídla byl nedostatek. Alexander proto ještě se svými sourozenci musel sbírat šťovík, kořeny lékořice a další lesní plodiny, které mu podle jeho slov zaručily dobré zdraví po celý život. Válka ho zastihla, právě když dokončil základní školu. Sám se šel přihlásit jako dobrovolník k odvodu. Již na podzim 1941 byl odveden do Barnaula a odtud poslán do první linie obrany Moskvy. Zde strávil několik měsíců v zákopech. Při jednom z útoků byl raněn a poslán do nemocnice v Moskvě. Po třech měsících byl poslán do Sverdlovska (nynější Jekatěrinburg) do tankového učiliště. Zde prošel teoretickou i bojovou přípravou a byl odeslán k Běloruskému frontu. Na frontu jel s tankem T-34 jako velitel. Po osvobození několika vesnic byl jeho tank zničen a pamětníkovi přidělili samohybnou lafetu SU-122. S ní se jeho posádce podařilo zničit nepřátelský tank typu Tiger. Těsně před hranicí s Německem byl však jeho tank opět zničen a Kolesnikov byl těžce raněn. Po válce se oženil, měl čtyři děti a pracoval v kolchoze na pásovém traktoru, než dokončil barnoulskou polytechniku.
