The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Dr. Ivan Lefkovits (* 1937)

• narozen 21. ledna 1937 v Prešově

• po ustanovení Slovenského státu i s rodinou perzekuován pro svůj „židovský“ původ

• vězněn v koncentračních táborech Ravensbrück a Bergen-Belsen

• otec a bratr zavražděni nacisty

• absolvoval chemickou průmyslovou školu a Vysokou školu chemicko-technologickou

• v létech 1964 až 1966 působil jako stážista v Laboratorio Internazionale di Genetica e Biofisica v Miláně

• v roce 1967 emigroval s rodinou do Spolkové republiky Německo

• kariéru imunologa zahájil v Paul-Ehrlich Institutu ve Frankfurtu

• s Nielsem Kajem Jernem zakládal Basel Institute for Immunology

• působil v laboratořích Universitätsspital Basel

• profesorem na Philipps-Universität Marburg

• přednášel v Sir William Dunn School of Pathology v Oxfordu a v řadě dalších institucí

• je nositelem řady ocenění a členem Učené společnosti České republiky

Ivan Lefkovits se narodil 21. ledna 1937 v Prešově. Otec Desider pocházel z chudé a početné rodiny, přesto však vystudoval praktické a zubní lékařství a provozoval v Prešově úspěšnou zubní ordinaci, k jejíž dobré pověsti přispíval i tím, že každý pátek ošetřoval chudé zdarma nebo za symbolický poplatek v podobě vajec či másla. Matka Alžběta rozená Straussová pak vyrůstala v poměrech vcelku zámožných, stejně jako její tři sestry získala vysokoškolské vzdělání a pracovala jako farmaceutka v prešovské lékárně Salvator.

Přestože rodiče pocházeli z prostředí, v němž se hovořilo téměř výhradně německy nebo maďarsky, ovládali perfektně i slovenštinu a identifikovali se plně s nově vytvořeným Československem, které kvůli svému židovskému[1] původu považovali za podstatně spolehlivějšího garanta občanských práv, než jakým bylo Rakousko-Uhersko. Lefkovitsovi se pohybovali mezi prešovskou inteligencí, žili v pěkném bytě v pavlačovém domě na Masarykově třídě a při pravidelné nedělní promenádě doprovázela rodinu i vychovatelka, která pečovala jak o Ivana, tak jeho o šest let staršího bratra Pavla.

Ukázali mu, kdo má moc, ale zároveň ho potřebovali

Několik let po Ivanově narození však vzala tato idyla dětství za své[2]. Už v dubnu 1939 přijala fašistická Slovenská republika řadu protižidovských opatření a později i „Zákon o právním postavení Židů“ vycházející z Norimberských zákonů. Dosud nepříliš akcentovaný rys rodinného života tak vystoupil do popředí a Lefkovitsovi se v podstatě přes noc stali párii, přestože se jako lidé nezbytní pro fungování státu těšili jistým výhodám, na něž však Ivan zpětně nahlíží spíše jako na „falešné ukolébání v jistotách“. Jeho bratr Pavel tak mohl na rozdíl od mnoha jiných „židovských“ dětí chodit do školy i po roce 1940, domů se ale vracel „smutnější a smutnější“, protože tohoto kdysi oblíbeného chlapce a úspěšného fotbalistu zřejmě týrali jak antisemitští učitelé, tak i spolužáci.

Rodina se musela přestěhovat do menšího bytu, Ivan byl ale s pronásledováním poprvé konfrontován až v otcově ordinaci, kde si u malého stolku v laboratoři často hrával s protetickými materiály. Když jednoho dne usedl ke své oblíbené zábavě, popadl ho za ramena zubní technik, kterého znal jako otcova zaměstnance, a se slovy „Tady nemáš co dělat, to už není vaše!“ ho vynesl na ulici. Když pak přišel s pláčem domů, dozvěděl se, že otcův podnik byl arizován[3], technik se stal vedoucím a zaměstnává teď pro změnu jeho otce. Zároveň ho však matka ujistila, že jde jen o dočasnou nepříjemnost, která tak jako všechny ostatní nesnáze brzy pomine.

Lefkovitsovi díky výjimce sice unikli první vlně transportů, jejich postavení však bylo zřejmě stále prekérnější. Aby před tušenou katastrofou zachránili alespoň chlapce, poslali je na venkov ke spřátelenému zubnímu laborantovi, který je vydával za své příbuzné. Pavla však kdosi identifikoval jako bývalého člena populárního fotbalového týmu a obratem ho udal. Situace začala být neudržitelná a bratři se raději narychlo vrátili k rodičům do Prešova.

Přes hranici v dívčích šatech a bombardování ústavu pro hluchoněmé

Nový plán už počítal s odchodem do Maďarska, kde se podmínky zdály být přeci jen o něco příznivější. S falešnými doklady odjel do Budapešti nejprve Desider Lefkovits a krátce po něm i Ivan, ten však kvůli údajům v zakoupeném pase musel cestu vlakem podniknout v přestrojení za děvče a hranici překonal jen díky benevolenci celníka. Do města dorazil na počátku března roku 1944 a našel útočiště u rodiny Popperových, otec se zatím ukrýval v nedaleké nemocnici a očekával příchod zbývajících členů rodiny. 19. března však německá vojska obsadila Maďarsko, které tajně vyjednávalo se Spojenci o příměří. Desider Lefkovits tak musel příbuzným do Prešova telegramem oznámit, že plán se ruší. A protože Ivanův pas už neplatil a Popperovi se odmítali vystavovat nebezpečí spojenému s jeho ukrýváním, ocitl se s pomocí známých v budapešťském ústavu pro hluchoněmé děti. Tam ve špinavém sále prosyceném zápachem zpocených těl přečkal dva týdny, během nichž nesměl promluvit, a to ani během bombardování, kdy ruku v ruce s ostatními chovanci opakovaně sestupoval v řadě do sklepního krytu. Když byly nové dokumenty připraveny, narychlo se rozloučil s otcem a vrátil se k matce a bratrovi, které mezitím přestěhovali do zanedbaného jednopokojového bytu.

V klášteře a ve sklepení

 „Předpokladem bylo, že když je rodina rozdělená, bude snazší přežít,“ glosuje pak Ivan rozhodnutí matky, která si zatím udržela zaměstnání v lékárně a přes spřátelenou lékařku ukryla syny v klášteře v Kremnici. Starší Pavel však snášel odloučení jen těžce, prý „nechtěl přežít sám“ a brzy přemluvil Ivana, aby společně utekli zpátky za matkou. Mezitím však vypuklo povstání[4], takže když se chlapci za doprovodu dunění děl přepravili jako černí pasažéři zpátky do Prešova a jiní známí je ukryli tentokrát v tamějším sirotčinci, budova byla zanedlouho zasažena při bombardování.

Během povstání „lokální nebezpečí pro židy extrémně vzrostlo“, výjimky přestaly platit a gestapo ve spolupráci s Hlinkovou gardou zahájilo další vlnu deportací. Ivanovu matku tak v lékárně vyhledala manželka místního lékaře a požádala ji o tubu aspirinu. Když se Lefkovitsová začala divit, že známí nejsou dostatečně zásobeni, žena jí rychle pošeptala, „Okamžitě odejděte, za chvilku přijde gestapo.“ Lefkovitsová vyšla z lékárny, chvíli bloudila ulicemi, a nakonec se odvážila požádat o pomoc svou další známou, před jejíž krejčovskou dílnou se náhodou ocitla. Přes známé se spojila se svými syny v sirotčinci a společně se pak ještě s řadou dalších lidí na útěku ukrývali v několikapodlažním sklepě v domě jakési ženy původem z Francie. Tu ale po asi sedmi týdnech kdosi udal a dům začalo prohledávat gestapo a Hlinkova garda. Pronikli i do sklepů a jakéhosi muže, který se v záchvatu zoufalství pokoušel na poslední chvíli ukrýt ve skříni, před očima všech bili, až ztratil vědomí.

Přes Osvětim na sever

Lefkovitsovi na několik týdnů uvěznili v celách gestapa a matku během té doby i vyslýchali. Pak se nacistům a jejich pomahačům podařilo shromáždit dostatečné množství lidí a v listopadu 1944 se matka a její dva synové ocitli v přeplněném dobytčáku. Vlak mířil kamsi na sever a následující tři dny žili lidé ve vagonu „v podstatě jako zvířata“. Bez jídla a vody měli před sebou jen dvě možnosti: prodrat se lidskou změtí k promrzlým stěnám vozu, nebo „raději stát uprostřed a pak padnout“. Jedinou úlevu na cestě přinesla zastávka v táborovém komplexu v Osvětimi[5], kde cestou zmořené vyhnali asi na půl dne z vagonů, rozdělili mezi ně polévku a z vozů vyhodili mrtvé.

„Registrace trvala poměrně dlouho dobu, dostali jsme každý určitou kartu, tetování nebylo,“ vybavuje si Ivan první momenty v koncentračním táboře Ravensbrück[6], který původně sloužil jako tábor čistě ženský, na sklonku války byl ale rozšířen i o mužskou sekci. Právě v ní skončil po selekci třináctiletý Pavel, zatímco Ivan byl s matkou odveden do „špatného, přímo hrozného“ táborového baráku, na který však s vědomím pozdějších událostí pohlíží spíše jako na „velice dobrý“. Protože vedení tábora se obávalo epidemií, všichni nově příchozí byli očkováni a jedna padesáti mililitrová injekční stříkačka prý obsloužila až sto lidí, „než se jehla otupila a rvala maso“. Vězněné ženy pak musely i s dětmi každý den vstávat z trojpatrových paland v půl páté ráno, následoval vyčerpávající mnohahodinový apel, během něhož byli lidé opakovaně počítáni, probíhala kontrola baráků a vynášela se těla. Pak vězenkyně zamířily v průvodech pod dohledem ozbrojených dozorkyň se psy na některé z pracovních komand. Protože Lefkovitsová nedokázala získat žádnou z „dobrých prací“, například místo v krejčovské dílně produkující uniformy pro Wehrmacht a SS, musela spolu s dalšími ženami vykonávat těžké manuální otrocké práce v rozlehlém táborovém komplexu v okolí průmyslových závodů firmy Siemens-Halske. Když se pak v koloně večer vracela do tábora, občas ji některý z civilních zaměstnanců nepozorovaně předal několik brambor, případně řepu.

Pro děti to bylo klidné, v podstatě ale naprosto hrozné

 „Maminka se od určité doby hlásila dodatečně ještě na nějakou práci, protože když se dělalo takzvané Außenkommando, tak ten dotyčný, v tomto případě maminka, dostala extra porci polévky, kterou dávala mně, abych příliš nezeslábl,“ vzpomíná Ivan, který přesto rychle ztrácel sílu tak jako všichni ostatní, ovšem „paradoxně vzato zemřeli spíš takoví dobře živení lidé, ti umírali o dost rychleji“. O samotě se prý Ivan cítil ve svém „poloautistickém stavu“ relativně v bezpečí. Lidé v táborových barácích se totiž často znali z dřívějších dob a do jisté míry se stále respektovali, přestože ke krádežím jídla docházelo běžně. Tak jako většina dětí v táboře celé dny proseděl na palandě a katatonicky se kýval, když se ale matka vrátila z pracovního komanda, hovořil s ní a také se spolu učili, což prý alespoň na chvíli zahnalo hlad. Učili se zejména matematiku, k jejímuž studiu nepotřebovali v táboře vzácný papír ani tužku.  

Ivana sice netýrali, násilí však bylo běžnou součástí života a dozorkyně mimo jiné s oblibou pouštěly na vyčerpané ženy své psy, jejichž řádění pak zastavil až smích jedné z nich. Případy lidí, kteří se ze zoufalství vrhali do plotu nabitého elektrickým napětím, tak v táborových poměrech nebyly nijak mimořádné. Běžná byla tuberkulóza, hlavně její kostní forma, i další infekční nemoci způsobené otřesnými hygienickými podmínkami a návštěva táborové ošetřovny hraničila s hazardováním se životem. Mučivé pak bylo i dlouhé čekání u táborových latrín, kde se v jímkách běžně objevovaly i potracené plody, a které ne každý dokázal přečkat bez úhony, čímž se vystavoval dalšímu ponižování.

Na cestě z Ravensbrücku

V polovině února 1945 se táborem začaly šířit zvěsti o plánované evakuaci. Zanedlouho Ivana s matkou skutečně odvedli do jiného baráku či spíše rozlehlé haly vystlané slámou. Slyšet byla ruština, ukrajinština, polština a další jazyky. Lefkovitsovi si brzy uvědomili, že hrůzné podmínky se mohou ještě vystupňovat. Postupně totiž přibývali i vězňové, kteří v táborech strávili i řadu let, zhrublí, brutální lovci, kteří „byli ochotni lidi uškrtit, zabít pro cokoliv“. A přestože se známí snažili držet při sobě, už během první noci se kdosi pokoušel zardousit i Lefkovitsovou a ukrást jí pytel s holínkami, protože předpokládal, že v něm najde chleba. Když se tak po třech dnech ozvaly rozkazy a lidé museli nastoupit do dobytčích vagonů, „považovali to za něco pozitivního, i když nevěděli, že vlak jede vlastně do pekla“.

V atmosféře blížícího se zhroucení Říše vězni putovali několik dní vlakem,  pak nákladními auty a nakonec z Celle v Dolním Sasku třicet kilometrů pěšky.  „Člověk byl tak soustředěný sám na sebe, že šel krok za krokem a okolí nevnímal. Jako když mají koně nasazené ty klapky a dívají se jenom dopředu, tak jsme šli,“ vybavuje si Ivan, kterého matka cestou podpírala nebo nesla i na ramenou stejně jako její přítelkyně Klára Fischerová. Pochod prý proběhl bez křiku a urážek, kdo ale padl vyčerpáním nebo zaostal za kolonou během vyprazdňování, byl na místě zastřelen.  

Jako byste byli v rakvi a začali na vás házet hlínu

V zuboženém stavu vězni dorazili do táborového komplexu Bergen-Belsen, který se již nacházel „v naprostém rozkladu“. Po dlouhém čekání se nově příchozí museli bez jakékoliv registrace svléknout, předat oblečení k dezinfekci a vstoupit do bloku se sprchami. Lidé vepředu očekávali, že budou zavražděni plynem, když se však objevili u východu z budovy, s úlevou je následovali i ostatní. Všechny pak vedli do jedné z izolovaných sekcí po hlavní táborové cestě lemované mrtvolami. Pozornější oko prý mohlo na prostranstvích za baráky zahlédnout doslova celé hromady lidských těl.

Po nevlídném přijetí ve smrdutém baráku plném živých, mrtvých a umírajících se Ivan s matkou ocitli na další trojpatrové palandě, tentokrát v mnohem horších hygienických podmínkách než v Ravensbrücku. V táboře totiž propukla epidemie břišního tyfu a lidé z horních pater pryčen, kteří byli stiženi průjmem, běžně káleli na ty pod sebou, hojné byly vši a v noci nebožákům sály krev i štěnice. „To se nedá popsat, to se nedá nafilmovat, protože to je úplný rozpad osobnosti, který lidi paradoxně zaměstnával – vybírali si vzájemně štěnice a vši,“ dodává Ivan k přežívání ze dne na den v bergen-belsenském baráku, odkud už nikdo nikoho na otrocké práce nevyháněl a kde jediným zdrojem živin byly řídká polévka a náhražka kávy vydávané každý večer až do úplného zhroucení systému správy tábora. Dozorci se ve strachu před tyfem odvažovali vstoupit jen v nejnutnějších případech, vždy vybaveni biči a v doprovodu psů. Pokud se člověk nepokoušel navázat s nimi oční kontakt, své oběti, týdny nemyté s vlasy spečenými nečistotou, prý raději míjeli. Zločin byl všudypřítomný. Zběsilí vězni hnáni vidinou utišení hladu byli schopni okrást kohokoliv, kdo sešel z hlavní cesty nebo ho přistihli bezbranného na latríně.

„Dokud jsme měli tolik síly, že jsme mohli chodit ven, tak jsem šel s maminkou. Člověka to táhlo z baráku hlavně ze dvou důvodů, jednak venku přecejen byl vzduch, který byl dýchatelný, a zadruhé pravděpodobně hrálo roli to, že jsme se mohli pokusit sehnat něco k jídlu,“ vzpomíná Ivan na období téměř úplného bezvládí. V té době každý, kdo to ještě dokázal, hledal, co by „vzal, snědl nebo olízal“, a muži ze sonderkommanda pověření úklidem těl pojídali v atmosféře naprostého odlidštění lidské maso. Při bloudění táborem Lefkovitsovým kdosi věnoval poblíž tehdy již opuštěné kuchyně část ukořistěných potravin, které by tak jako tak nestačil pozřít, aniž by byl polapen silnějšími spoluvězni a okraden. Později je nějaký čas podporovala i vedoucí baráku, kterou znali ještě z Prešova. Jako zjevení pak zapůsobila sestra Lefkovitsové, kterou se matce – navzdory její počáteční neochotě uvěřit zprávám spoluvězenkyň o tom, že se také nachází v Bergen-Belsenu – podařilo najít, dovléci ji do baráku a uložit na jednu z uvolněných pryčen.

5. dubna 1945 se velení tábora oficiálně vzdalo a vyvěsilo bílý prapor, esesmani také vypnuli přívod vody a elektrické energie. Lidé, kteří se ještě dokázali pohybovat, pili z kaluží a jen neustálé naléhání matky odrazovalo Ivana od toho, aby strašnou žízeň utišil z protipožární nádrže před barákem plné tlejících těl. Barák Lefkovitsovi kvůli naprostému vyčerpání již téměř neopouštěli. Lépe živení vězni z protekční sekce, kde prý mohli pořádat i filosofické semináře, takže „zatímco ostatní umírali, povídali si tam o Platónovi,“ přelezli ostnaté dráty i zeď a zmizeli. Někteří se vrátili s potravinami a rozdělovali je mezi přeživší, Lefkovitsovi se už ale kvůli hladu a dehydrataci nedokázali zvednout z pryčny a do zápasu o jídlo se tak už nemohli zapojit. Přesto se k nim prý dostaly alespoň bramborové slupky, které si přikládali na rty, aby získali tolik potřebnou vláhu.

Návrat do světa lidí

15. dubna 1945[7] vjel do tábora Jeep s britskými důstojníky, německým vojákem v uniformě bez insignií a kameramanem. Projeli táborem, obhlédli situaci a asi po půl hodině tábor opustili. Nedlouho poté se objevili první britští vojáci a začali rozdávat potraviny a vodu ze svých omezených zásob. O něco později pak dorazily i první dodávky kvalitního jídla. Vyhladovělí lidé se ale jen stěží ovládali, mnozí se přejedli a zemřeli. Ivana však opět mírnila jeho matka, která ho přesvědčila, že je rozumné schovat si něco na později, „kdyby se Němci vrátili“. Velký problém pak stále představovalo zásobování pitnou vodou, protože táborový rozvod se Britům podařilo zprovoznit až po osmačtyřiceti hodinách. Jinak se prý osvoboditelé chovali bezvadně. Cesty v táboře vyložili prkny, aby nákladní vozy nevířily prach, a okamžitě zahájili odklízení těl, čímž pověřili zajaté esesmany. Zpočátku je výhružkami nutili zacházet s obětmi s patřičnou úctou, po třech dnech však převládly obavy z ještě větší epidemie a veškerá pieta šla stranou. Anglická komandatura rozhodla, že nasadí buldozery, „což je to nejhorší, co může být. Protože ten buldozer to nakládal jako odpad. Tlačil ty mrtvoly před sebou do hrobů a během toho tlačení se jednotlivé části těla odtrhávaly.“

Po deseti dnech začala v kilometr a půl vzdálené budově výcvikového střediska SS fungovat nemocnice. Vězni byli v závislosti na zdravotním stavu postupně vynášeni do ambulancí a velmi pomalu, aby se předešlo víření prachu a šíření infekce, převáženi do nemocnice. Lefkovitsovi se tam ocitli mezi prvními. Umyli je, zabalili do prostěradel a uložili do postelí.  Ivana také oddělil od matky, a když se dožadovala svého syna, ošetřující personál se domníval, že zešílela. Nakonec se ale vše vyřešilo s pomocí maďarského válečného zajatce, který v nemocnici vypomáhal jako sanitář, a Lefkovitsovi se tak mohli zotavovat společně.

Když byl tábor evakuován a mrtví se ocitli v jamách, britské plamenometné tanky Bergen-Belsen vypálily. Na místě se začali objevovat britští medici a žurnalisté z celého světa, přeživší přijeli podpořit i umělci, například Yehudi Menuhin, který v bergen-belsenské nemocnici odehrál několik koncertů. Přes veškerou snahu však lidé z tábora, kteří zaplnili šest budov nemocnice i rozlehlý dvůr, stále umírali. Ivan se ale zotavoval rychle, brzy zesílil, takže mohl opět chodit a pobyt v nemocnici nakonec prospěl i jeho matce. V květnu 1945 tak získali repatriační průkazy a zamířili vlakem přes „naprosto zničené Německo“ domů do Prešova. Jízda vybombardovanými městy přeživší naplňovala nadšením, „destrukce tak mohutná a velkolepá“ prý lidem určeným k likvidaci umožnila prožít katarzi a zbavit se nenávisti ke všemu „německému“.  

Přes Plzeň, Prahu a Bratislavu se Lefkovitsovi dostali až do Prešova. Setkali s příbuznými ze strany matky, ze strany otce však nenašli nikoho. Ivan se zpočátku vyptával, kdy se jeho otec a bratr Pavel vrátí, cítil však, že matku jeho otázky zraňují, a po čase se ptát přestal. Až po mnoha letech zjistil, že otec zemřel v Budapešti. Nemocnice, v níž se ukrýval, byla zlikvidována a Desidera Lefkovitse spolu s mnoha dalšími nacisté zastřelili na břehu Dunaje. Bratra Pavla pak zavraždili v nedožitých čtrnácti letech 4. dubna 1945 v improvizované plynové komoře v Ravensbrücku během likvidace malého mužského tábora.   

Mezi obyvateli Prešova byli tací, kteří se k navrátivším chovali slušně a třeba jim i vrátili kožich nebo otcovy zlaté hodinky, které si u nich Lefkovitsovi před odchodem uložili. Jiní však raději přecházeli na druhý chodník nebo se i veřejně rozhořčovali nad tím, že se ve městě vůbec objevili, když přeci nacisté „slibovali, že se nikdo nevrátí“. Vdovu se sirotkem tak sousedé připravili nejen o byt a ordinaci, ale i o řadu cenností, o nichž prohlašovali, že je ukradli sovětští vojáci.

Matka se vrátila do lékárny Salvator, ve svém starém zaměstnání však dlouho nepobyla, protože následkem otřesných zkušeností očekávala příchod gestapa pokaždé, když někdo otevřel dveře. Raději tak v bezpečí domova vyučovala němčinu, francouzštinu a angličtinu. Ivan nastoupil v září 1945 po vyrovnávacích zkouškách do třetí třídy. O tři roky později postoupil na střední školu, kde byl jako jediný solidně oblečený žák dětmi venkovanů každodenně týrán. Uniknout těm, kteří nebyli ochotni smířit se s tím, že by snad někdo mohl být čistší než oni sami, se mu podařilo až v únoru 1949, kdy se jeho matka provdala za kolegu ze studií, za nímž se i s Ivanem přestěhovala do Prahy.

Fascinovalo mě, že existuje určitý počet prvků a z toho se dá všechno složit

Ivan teď bydlel na Žižkově a navštěvoval školu v Lupáčově ulici, kde spolužáci byli umytí, obutí a přátelští, takže mohl volně kultivovat svůj zájem o matematiku, fyziku a chemii. Na naléhání učitelů přestoupil z po únoru 1948 potlačovaného Junáka do pionýra a v dobře vybavené laboratoři v Pionýrském domě v Karlíně prováděl své první pokusy. Protože chemie se stala jeho vášní, mimo jiné i díky vedení matky a vlivu otčíma, který byl sám chemikem, rozhodl se pro studium na vyšší průmyslové škole organické a potravinářské chemie v Podskalské ulici. Silnou motivací bylo prý i to, že jako oborník v oboru, který není vázán na jazyk, by mohl snadněji prorazit v případné emigraci. Jakožto vynikající žák pokračoval ve studiu na Vysoké škole chemicko technologické v Praze, která během úvodních tří let prý sice nabízela vcelku slušnou odbornou průpravu, po nich však přišlo zklamání a pocit ztraceného času, protože studenti byli připravováni především na praxi a „drženi vysloveně na úrovni, aby uměli vyrobit nějakou chemickou sloučeninu“.  

„Později mi došlo, že existuje akademie věd, a existují vysoké školy. A na vysokých školách velmi často byli lidé, kteří byli sice politicky spolehliví, protože vychovávali mládež budoucnosti, lidi, kteří měli sloužit věci socialismu, ale nedělal se tam výzkum a rozhodně se tam nedělal dobrý výzkum. Všichni ti lidé, kteří nebyli politicky spolehliví, ale byli dobří odborně, tak se poměrně snadno dostali do Akademie věd,“ uvádí Ivan k tehdejším poměrům na VŠCHT, které ho po čase zavedly právě do AV ČR, kde se mu podařilo seznámit se s předními odborníky. Docházel i na přednášky na Přírodovědecké fakultě ve Viničné, kde se mohl dozvědět mimo jiné i fakta o směřování na VŠCHT tehdy zcela opomíjené genetiky, a když školu s červeným diplomem dokončil, přijali jej v AV ČR jako aspiranta. 

Děkan VŠCHT však jeho umístění zamítl a Ivan musel nastoupit do jihomoravské Fruty jako směnový chemik. Tato „triviální práce“ mu ovšem mnoho času nezabrala, dojížděl do Prahy a dále se vzdělával a po roce se mu podařilo dosáhnout toho, že jej podnik uvolnil. Takže mohl po zkrácené šestiměsíční povinné vojenské službě nastoupit jako aspirant v oddělení technické mikrobiologie dr. Mikuláše Burgera, dříve spolupracovníka mikrobiologa a molekulárního genetika Luigi Goriniho, díky němu se mohl seznámit s nejnovějšími poznatky v oboru.

Můj celý vývoj jakoby směřoval k mému odchodu

Ivan hladce obhájil kandidátkou práci věnovanou vlivu zásaditých bílkovin na tvorbu β-galactosidázy a v roce 1964 se přihlásil ke stipendijnímu pobytu v Neapoli. Protože se mezitím oženil a narodil se mu syn, museli se jeho kolegové z akademie zaručit, že se nepokusí emigrovat. Po získání všech potřebných povolení o rok později skutečně zahájil dvouletý pobyt v Laboratorio Internazionale di Genetica e Biofisica u Adriana Buzzati-Traversa. Když nepracoval v laboratoři, cestoval s rodinou po Evropě, svou práci také mohl představit na konferenci ve Spring Harbour. V Neapoli „se potkal s lidmi, které znal z literatury“ a s celou řadou kolegů se i spřátelil, mimo jiné i se Zdeňkem Neubauerem[8], který získal stipendium o rok později. Absolvoval i dvoutýdenní kurs ve weismannově institutu který vedl budoucí prezident státu Izrael Efraim Katchalski/Katzir.

Přestože měl Ivan celou řadu pracovních nabídek, mimo jiné i z University of Wisconsin-Madison, nechtěl ohrozit kolegy z mikrobiologického ústavu a do Československa se v roce 1967 vrátil. Protože měl stále platnou výjezdní doložku, pas neodevzdal a na prezidiu akademie prohlásil, že se do Milána musí ještě na několik dní vrátit, aby pomohl s likvidací laboratoře. „Moje představa byla, že zůstanu v Praze alespoň tak dlouho, než dostanu první plat, aby měl ústav důkaz, že jsem se vrátil,“ přibližuje Ivan svůj tehdejší plán, který ovšem uspíšil jeho syn, který ve školce rozdával hračky a tvrdil, že odjíždí do Ameriky. Ještě ten den tak Lefkovitsová se synem odletěla do Říma a Ivan zamířil autem k Rozvadovu, aby se nakonec sešli u známých v Norimberku.

Musel jsem se všechno znovu učit

Zpočátku chtěl Ivan pokračovat do Spojených států, nakonec ale – i kvůli matce, která do Německa emigrovala i s manželem v srpnu 1968 – zakotvil u budoucího nositele Nobelovy ceny Nielse Kaje Jerneho[9] ve frankfurtském Paul-Ehrlich Institutu a vydal se na pole výzkumu v oblasti imunologie.  „Všechno, čeho jsem v tomto systému dosáhl, bylo založeno právě na tom, že jsem ty velké věci neuměl, uměl jsem to spíš zespoda, a to mně otevřelo nový pohled na imunitní systém,“ prohlašuje pak ke své další odborné dráze. S Jernem také později odešel z Frankfurtu a spoluzakládal s ním Basel Institute for Immunology, špičkové pracoviště financované firmou Hofmann-La Roche ze zisků z prodeje oblíbeného valia, pracoviště zahájilo svůj provoz v únoru 1971.

Ivan Lefkovits během své vědecké kariéry působil mimo jiné jako profesor na Philipps-Universität Marburg, přednášel také v Sir William Dunn School of Pathology v Oxfordu, na Erasmus-Universität Rotterdam nebo v Trudeau Institute v Saranac Lake, New York. Po událostech listopadu 1989, kdy zaměstnanci basilejského imunologického ústavu zaslali protestní nótu prezidentu Husákovi, se angažoval v pomoci vědeckým pracovištím v zemích bývalého východního bloku, spolupracoval s ČSAV a uspořádal i řadu ročníků středoevropské letní školy imunologie.  Je nositelem řady ocenění a členem Učené společnosti České republiky. Publikoval řadu odborných prací, k vydání připravil soubor vzpomínek přeživších Žiji se svou minulostí[10]. Dlouhodobě spolupracuje s IHRA Switzerland[11] a s Centrem pro teoretická studia.

 

[1] https://www.kosmas.cz/knihy/125168/dejiny-zidu-na-slovensku/

[2] https://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/zidovska-komunita-na-slovensku-1938---1945/

[3] https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-1999/listopad-11/arizace/

[4] http://www.vhu.cz/exhibit/slovenske-narodni-povstani/

[5] https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/osvetim/

[6] https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/ravensbrueck/

[7] https://www.iwm.org.uk/history/the-liberation-of-bergen-belsen

[8] https://www.databazeknih.cz/zivotopis/zdenek-neubauer-4784

[9] https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1984/jerne/biographical/

[10] https://www.kosmas.cz/knihy/236866/ziji-se-svou-minulosti/

[11] https://www.holocaustremembrance.com/country/switzerland?usergroup=6