Marie Adamcová

„V září, v noci, někdo házel kamínky do okna.“ – „To jste slyšela?“ – „Já ne, naštěstí jsme se neprobudili, naštěstí. A tatínek tedy se kouknul a: ‚Pojďte otevřít.‘ Tak šel tatínek otevřít a nahoru už přišel jaksi svázanej, by se dalo říct. A oni nám rabovali celej byt. Nějakým – já řeknu – ‚zázrakem‘, prostě se žádné z nás dětí neprobudilo. Maminka, té dovolili tedy… Tatínek říkal: ‚Prosím vás, ona je těhotná, nechte ji, ať si vezme kabát alespoň,‘ poněvadž v noční košili tam maminka stála. A z nás se nikdo neprobudil, až potom opravdu odešli. ‚Co se stalo?’ – ‚No, jenom s ním promluvíme.’ A už se nevrátil potom. Až po těch třinácti a půl roku.”

„Zajímavý bylo to, že u nás se ukrývala rodina Ingrova. Generál Ingr byl v Londýně a měl manželku a dva syny, ti chodili v Hradci na gympl a bydleli asi dva roky u nás, ukrývali se tam. Přímo v našem bytě. Paní Ingrová, ta bydlela u babičky nahoře v poschodí – kdyby náhodou, tak tam byl únik zadním vchodem z toho Adala pryč, kdyby náhodou něco, nějaké nebezpečí bylo. No a pak se v tom jednačtyřicátém… to jsem se už narodila… a pak tedy se rozhodli, že půjdou do toho Londýna. Tak ‚rozhodli’ – asi to bylo na velení jejího manžela a jejich tatínka. Tak vlastně zmizeli. Naštěstí tedy – nejdřív zmizeli přes Západ, a to nešlo, tak kupodivu přes Východ se bezpečně dostali do toho Londýna. Takže zpráva byla, že Londýn zdraví Hradec Králové.”