Hana Bicencová

„Pamatuji si, že od rybářů jsme byli v Praze na kulturním zájezdu, bylo to na celý den. Ráno jsme jeli autobusem, celý den jsme se věnovali svým zálibám a večer jsme měli lístky na estrádu. Konala se v nějaké pasáži, nevím přesně kde.“ „Bylo to o víkendu?“ „Ne, myslím, že to byl pátek. Těsně před vyvrcholením té revoluce. A byla jsem s mým manželem u domu potravin, naproti soše svatého Václava, bokem jsme stáli opřeni o zeď domu potravin. Od Můstku nahoru šel dav lidí, to vidím jako dneska, dav lidí se blížil nahoru od Můstku. Nahoře pod sochou svatého Václava řada bílých helem, policajti měli v ruce pendreky, stáli v té řadě, my byli přilepeni zády na zeď a nevěděli jsme, co se bude dít. To jsme nevěděli, že ty různé protesty, že je stříkali vodou a podobně, když byl Palachův týden a tak. Podrobnosti jsme o tom nevěděli, to se do zpráv nedávalo. Takže jsme viděli, jak se dav přibližuje nahoru, ty bílý helmy se potom rozběhly dolů proti nim. Bylo to kruté. Strašné rozčarování pro nás. Samozřejmě večer žádný program nebyl a pak se jelo domů, když jsme se setkali. Každý měl srdce až v krku, protože vidět to na vlastní oči bylo něco strašného, co jsme z televize neznali, nevěděli jsme o tom, že se toto už odehrává.“

„Když jsme psali příběhy dcer politických vězňů padesátých let a inženýrka Zuzana Vittvarová se mě ptala: ,Haničko, řekni mi, co bylo pro tebe nejtěžší v té době?’ Tak jsem prošla mnoho termínů a mnoho situací. A nakonec jsem došla k tomu, že ztráta domova. Ztráta domova je hrozná. Později, když jsem byla v invalidním důchodu, jsem zpracovávala rodokmen. Mám zpracovaný rodokmen a náš rod tam byl tři sta let zpátky, ten rod tam byl zakořeněný. Vztah k minulosti, to se v rodině pěstovalo, z dědy na syna a na děti. Museli jsme se všichni zapojovat do práce. To tak prostě bylo.“

„Někdy jsem dostala povolení k návštěvě. Bylo to hodně traumatizující, protože jsem jela v půl desátý večer z Hlavního nádraží z Prahy do Dolního Žďáru. Tam jsme byli asi ráno ve čtyři hodiny a to byli vždycky ti v uvozovkách postižení příbuzní, kteří tam na ty návštěvy jezdívali za těmi členy rodiny. A vzpomínám si, že tam byla taková dřevěná podlouhlá bouda. Přijel autobus s vězni. Pak nás vyvolávali a vevnitř, ne že bychom seděli u stolu, to ne. Byla tam taková stěna, dole dřevěná, nahoře skleněná, asi ve výši úst byl skleněný otvor třeba průměr 20 cm. Tak jsme si směli povídat. Já, většinou mi tekly slzy. Nemohli jsme si ani podat ruku. Tatínek říkal: ,Uč se, buď hodná, poslouchej.’ Co mi mohl jiného říct. To byl bachař, pes, bachař, pes, vězeň, bachař, pes, vězeň, vždycky nás v té řadě asi pět, šest. Dneska už si to blíže nepromítnu. A to trvalo dejme tomu čtvrt hodiny. A byl konec návštěv. Zase jsme se vystřídali a mohli jsme jet domů. Zase jsme se někam přesunuli a zase vlakem. Bylo to, že jsme se viděli, ale to trauma bylo moc těžký, moc těžký. A bratr byl mladý a když vezmete, že ten měl před sebou 15 let, tak to je v nedohlednu tenkrát. A potom si vzpomínám, že byl 28. říjen, vyhlášení republiky a my jsme byli vlastenecky vychovaní z domova. Bratr pak vyprávěl, že namalovali, bratr nebo někdo z jeho přátel, československou vlaječku a dali ji na zeď a Jenda za to byl v Leopoldově za trest. V Leopoldově, to byla taková tvrz, kterou znám až z pozdějších dokumentů. Nikdy jsme za ním nesměli se podívat, nikdy, v tom Leopoldově jsme nikdy nebyli celý rok. Až když se zase z toho trestu vrátil do Jáchymova, zase na ten uran.“

„Byl čtvrtek 12. května 1960 a vrátil se můj bratr z Jáchymova na podmínečné propuštění. Bylo to radostné, bylo to smutné, bylo to také těžké období. Protože můj tatínek, ten ty komunisty nesnášel, nesnášel, on je kritizoval a nesnášel je. Vzpomínám si, že tatínek s bratrem Jendou seděli na lavičce na zahradě, určitě probírali Jáchymov, oni dva spolu, celá ta léta, která tam prožili, lidi, které tam potkali a znali, tam byly i různé úžasné osobnosti. Čtvrtek, pátek, sobota a v neděli byla ve Stříbřeci pouť, tam je kostel zasvěcený svatému Janu Nepomuckému. Já jsem byla ve vysokém stupni těhotenství, čekala jsem Evičku a byla jsem s tatínkem v kostele na mši. Maminka byla doma, vařila, dcerka Hanička byla doma a byla tam i sestra s rodinou. Byl to takový sváteční pouťový den. Když si to teď promítám, spíš to vidím hodně smutně. Byl to takový spíš rozlučkový den, na rozloučení, tak si to dnes promítám. Protože v pondělí ráno, 16. května 1960, bylo asi 6 hodin, přišla maminka a říkala: ,Děti, něco se stalo, něco se stalo!’ My jsme nevěděli, co se stalo. Tatínek si vzal život. Tatínek si vzal život, protože věděl, že by se neudržel nekritizovat ty komunisty, on to věděl. Jenda, můj bratr, když jsme si pak o tom povídali, tak vzpomínal, jak mu říkal: ,Tatí, prosím tě, neříkej to, nech je na pokoji, víš, že nás sledujou, a já už tam nechci, já už tam nechci.’ A tatínek, aby tomu předešel, jinak byl zdravý jako řípa, táta náš, tak udělal tenhle krok, ale vím že takových lidí hodně dohnali k té sebevraždě, hodně, ta doba. Takže my jsme prošli tímhle těžkým obdobím.“