Zdeněk Brožek

"V jakém stavu byl statek? Tak ten náš statek, nemůžu říct, že byl nějak zdevastovaný. My jsme ten chlév používali, tam byla jedna takzvaná záhumenková kravička, tu nám nechali, nebo rodičům. Takže vlastně po celou dobu jsme měli tu jednu kravičku, to mléko a tu záhumenku. Akorát s tím, že jsme nic neměli, ty stroje, který děda dal do družstva, tak nebyly, pole byly v takovém stavu, v jakém byly. Děda tam měl krásný aleje švestek a tak dále, to všechno bylo vytahaný. Pole byl jeden velký lán, zoraný ještě z kopce dolů, takže dole byla obrovská eroze půdy. První, co jsem udělal, jsem si vzal... Protože hned po revoluci, to bylo bláznovství si vzít všechno a s holýma rukama obdělat devět hektarů, to nešlo. A tenkrát ty restituce byly takový, že ty soudruzi dělali všechno možný, aby nám nic nemuseli vydat. To bylo hrozně zdlouhavý. Tenkrát to dědovi sebrali během jednoho dne, tady mám doklad o tom, a mně to pak trvalo čtyři roky, než mi něco vrátili. Ale první, co jsem udělal, tak jsem si vzal to pole tam dole, kde ta eroze byla největší, tam opravdu, tam to bralo břeh, tam půda doslova odtékala. Takže tam jsme si to vzali, tam jsme to zatravnili, tam jsme to zpevnili. No a postupně jsme získávali mechanizaci, tak jsem si ty pozemky bral a začali jsme takhle postupně hospodařit."

"Skaut jsem nebyl, bohužel jsem byl Pionýr. V té době, to byla 60. léta, to ještě byl tuhý komunistický režim a paní učitelka byla z takové rodiny, kde se to pěstovalo. Tenkrát to tak bylo. Tak jsme nejdříve byli, jak ono se to jmenovalo, Jiskřičky, nějaký odznáček jsme nosili. Pak jsme byli povýšení na pionýry, nosili jsme pionýrský šátky. Bylo to takový rozpolcení, protože ve škole mi něco vypravovali, pak jsem přišel domů a taťka, ne že by se mi úplně smál, ale tak nějak mi naznačoval, že jako se mu to moc nezdá nějaké nošení šátků a takovéhle věci. Jenomže nám bylo tenkrát šest sedm roků, takže jsme v tom měli trochu zmatek, nevěděli jsme, která bije."