Augustin Bubník

„Bohužel vedle seřaďovacího tábora v Jáchymově je tábor L, kde stojí věž smrti. To je taková kopule. Po ní se vytáhnul až do posledního patra nečistý uran, který propadával drtiči a síty dolů, kde už vypadávala čistá smolka. Ale ten prach všude – to bylo prakticky oddělení na likvidaci člověka. Šlo to vydržet tři týdny, měsíc – konec. Jeho plíce to nezvládly. Dávali tam lidi s velkými tresty, doživotí, a ty, kterých se chtěli zbavit, protože se pokusili o útěk nebo něco takového.“

„Komunističtí právníci nás připravili na to, že já a Modrý můžeme dostat smrt. Ty čtyři paragrafy byly na to přesně dělané. Měsíc před námi pověsili Horákovou. My jsme se báli, že tam pozvou komunistické křiklouny, jako byli u ní, kteří budou vykřikovat: ,Pověste je, smrt.‘ První den přelíčení vyslýchali jen Božu Modrého a mě. Trvalo to celý den. V místnosti však nebylo ani človíčka. Stál tam jen redaktor Rudého práva, pan Švadlena. Večer nás šoupli na cely a druhý den už přivedli všechny. Vrchní soudce dr. Krug začal vynášet rozsudky: Modrý 15, já 14, Konopásek 12, Kobranov 10 a ti ostatní dostávali osm, šest, takže to bylo dohromady 77 let.“

„Přijeli jsme na letiště a na letišti jsme dostali oblečení. Všechno jsme měli připravený a na letišti jsme se odbavovali, veškerý věci, nejenom ty hokejový, ale i ty, co jsme měli s sebou, a čekali jsme na odlet letadla. Najednou tam přišla skupina pánů, vedení, že abychom šli, že letadlo má nějaký problémy, že dvě hodiny to bude trvat, taky abychom šli do kina nebo se zabavili. Tak jsme se sebrali a šli do toho kina, dívali jsme se tam na nějakej film a za dvě hodiny jsme se tam vrátili a oni nás svolali dohromady, tak jsme koukali, že letadlo stojí, všechno bylo připravený. Najednou tam přišli takoví dva pánové a začali mluvit a vykládali nám, že Angličané nevystavili víza dvěma reportérům, panu Procházkovi a panu Lauferovi, a že anglická štvavá radiostanice BBC chce toho využít a nechce, aby se tihle reportéři zúčastnili toho mistrovství světa, ale hlavně chtějí ty naše utkání vysílat přes Londýnský rozhlas, aby náš národ dělnickej byl nucen poslouchat tyhlety přenosy tam, a že jako uvědomělí bychom měli podepsat takové prohlášení, že se zříkáme tohoto mistrovství světa vzhledem k tomu, že anglická vláda se zachovala nečestně. A s tím chodil Zábrodský, protože Zábrodský byl vždycky mluvčím všeho, dobrýho nebo špatnýho. No, tak s tím přišel a my jsme ho samozřejmě poslali k čertům s tím, že co je nám do nějakých reportérů, v životě s námi reportéři neletěli. My jsme měli totiž letět už 11. března, to byla sobota a mistrovství začínalo v pondělí 13. Reportéři nikdy nepatřili k mužstvu, ať jsme letěli kamkoliv. Takže my - co je nám do nějakých reportérů. No takže když to jako nikdo nepodepsal, tak se šli poradit a po nějaké době přišli a že se teda pokusí to ještě nějak vyřešit a že máme volno a že můžeme jet domů. My Pražáci můžeme jet do Prahy, kluci, kteří byli z Brna, tehdy tam už byl i Vlastimil Bubník, Václav Bubník a teď tam byli i budějovický hráči, tak ať jedou domů, že se sejdeme v pondělí ráno, ale ne na letišti, ale v Tyršově domě, kde bylo hlavní ústředí ledního hokeje. No, my jsme kroutili hlavou, tam nás čtrnáct dní drželi, že jsme si nemohli jít koupit ani pastu ani nic, když jsme byli na zimním stadioně na Kladně, tak jsme nesměli jít ani do města, jednou jsme s Radkem Kobranovem nějak tak unikli, a co my jsme tehdy dostali, to bylo málem, že by nás vyhodili z toho! A najednou nám řekli: ‚Jeďte domů…‘ No tak jsme jeli domů. Kluci šli ještě v sobotu na fotbal, v neděli jsme se bavili po Praze a sešli jsme se toho 13. března ráno v 9 hodin v domnění, že z toho Tyršova domu se to vyřídí, pojedeme rovnou na letiště a pořád nám to ještě stačilo. Přijedeme tam ve dvě a utkání se hrálo v osm, tak to bude bez tréninku, ale my jsme právě už tam chtěli být dřív, že když přiletíme v sobotu, už si budeme moct zatrénovat v neděli, budeme si moct zatrénovat v pondělí, i když jsme Wembley znali, tu arénu. No bylo to, jak oni potom říkali, se aklimatizovat. Jenže jsme přijeli do toho Tyršova domu, no a tam jsme najednou čekali, přišel starosta Truhlář, přišli nejvyšší představitelé tehdejšího Sokola, protože to všechno patřilo pod Sokol jako ČSTV a všechno, až najednou přišlo celý to vedení a zřejmě to byli estébáci, z ministerstva vnitra, a zkrátka začali stejnou písničku, že když jsme na letišti se nerozhodli, takže teďka nám znova... a my jako uvědomělí bysme měli nyní rozhodnout o tom, že se zřekneme mistrovství. No a my jsme se do nich pustili, začali jsme Vovka Kobranov, Vašek Roziňák, já jako říkat, že to není pravda, že to je lež, že jsou zbabělci a proč nám neřeknou pravdu a tak dál. A oni jako: ‚Proč? To je přece pravda.‘ A teďka si představte, že najednou jsem vytáhl papír, kde byly oboum reportérům udělena víza už v sobotu! My jsme si to už za tu neděli zjistili, protože na Příkopech byla Britská informační služba, tam, co byla taková ta filatelie, teď je tam ten bar, co tam vhodili pod auto tomu chlapovi ten granát. Tak tam bývala Britská informační služba a přes tu Britskou informační službu jsme zjistili v neděli, že ty víza byly udělený. Tak jsme ještě volali Lauferovi domů, proč nepřišli v sobotu na ten sraz, když s náma měli letět. Nikdo se neozval, ani Procházka, ani Laufer. Zkrátka měli už nakázáno, že se nesmějí vůbec toho zúčastnit.“

„Začal jsem trénovat s těma klukama letní trénink, oni tam měli soustředění. Tak jsem je svolal na cvičení a tak jsem je honil kolem jezera, oni tam mají takové středisko. Běhali kolem jezera, běhali do kopce takový slalom a s medicinbalama a hlavně ti brankáři, v létě jsem jim tam dal čtyři prkna, branku a teďka ty kluci stříleli a ti brankáři říkali: ‚ Ale, pane Bubník, a proč?‘ Já jsem říkal: ‚Protože budeš to vidět! Oblíkni se do výstroje!‘ V létě do výstroje! Tak on se oblík, měla takový boty kopačky s tvrdejma špičkama, aby mu to neublížilo a hele - to jsi neviděl! To šlo jak kanonáda! Ti kluci se naučili tak chytat! To jsi neviděl! Skončilo tohleto a najednou, jenomže oni mě použili jako školícího trenéra pro celé Finsko, já jsem byl čtrnáct dní tady, čtrnáct dní jinde, tři neděle tam, tak já jsem odspoda objel takhle celé Finsko, i v těch krajích, a všude jsem vykládal v angličtině metody výcviku letního tréninku, tam vždycky pozvali všechny trenéry, mladý kluky, který na mě vždycky koukali jak na zjevení, ale pak když začala ta sezona a já jsem to viděl, protože jsem jezdil zas znova, když to začalo na ledě, jsem jezdil a viděl, že oni do puntíku dělali to, co jsem jim tam kreslil. To, co jsem se tady naučil u Kostky na škole, co jsem se naučil v Bratislavě s tím Lacou Horským. To mi tak pomohlo! Když pak hráli národní mužstvo, tak všichni trenéři tam byli, pak jsme diskutovali. Přišlo první mistrovství ve Vídni, tak jsme tam jeli a začali jsme hrát. Naši měli fantastický mužstvo, složení: Nedomanský a Golonka a Nadrchal, Suchý a Holíkové, no to byl bomba manšaft! Oni hráli, hráli a Finsko - Česko se hrálo v sobotu dopoledne v jedenáct hodin. Ty Finy já jsem v šest vyhnal do parku a běhali, aby se rozcvičili, a naši mistři šli ráno na kafíčko na snídani a pak rovnou do kabiny.Začalo utkání, a když jsem jim postavil taktiku: ‚Hele, kluci, na toho musíte tak a s tímhle budeš jezdit pořád, s Nedomanským, ten se nesmí dotknout puku…‘ No, ti byli tak učenliví, že najednou bác ho - 0:1, druhá třetina bác ho 0:2, pak dali 1:2 ve třetí třetině, teď nevím, kdo to dal, pak jim ten Melikonen (?) ujel a dal 3:1. No hele, tos neviděl, co se dělo! Ti mně vynadali! Poplivali mě! Jedinej, kdo tam za mnou přišel, byl ten pan Pokorný, kterej mě tam do toho Finska vyštval, ten zástupce Himla (šéf ČSTV - pozn. ed.) přišel a říkal: ‚Pane Bubník, udělal jste fantastickou politickou věc, ty Finové vám to nezapomenou!‘ A já říkám: ,Jo, ale víte vy, co bude doma? Manželce rozbili okna, nemohla chodit nakupovat, auťák rozbitej…‘ A já kdybych ti ukázal, já mám doma kufřík anonymů, dopisů, korespondenčních lístků: ‚Ty zrádče národa! Znova s tebou, málo jsi byl v kriminále…‘ Babičky, kolektivy dělníků a horníků. Já to mám všechno schovaný!“

„A jezdili jsme kolem Prahy hrát a hráli jsme tady na Admiře - Praha 8, hráli jsme v Toušeni, hráli jsme v Černošicích a na Zbraslavi a já si pamatuju jak dneska, že jsme jako dorostenci porazili Zbraslav na Vltavě, Vltava byla zamrzlá, dovezlo nás tam tehdy nákladní auto, tehdy nebyly autobusy, tak nákladním autem pod plachtou, to jsme tam z toho náspu šli na hřiště na té Vltavě a tehdy byla Zbraslav jako mužstvo velmi dobrá, dospělí - my jsme hráli s dospělýma, tak to mužstvo už figurovalo na postup do té vyšší kategorie, a my jsme je porazili! No, to si nevíte představit, co ti lidi na tom náspu, na tý řece, ti nás nechtěli pustit nahoru do tý dřevěný boudy, kde jsme měli boty a všechno. Tak si představte, to mi nikdo nechce věřit, ale opravdu se to stalo, že když nás nepustili, tak ten náš vedoucí, ten pan Zábrodský – starej pan Zábrodský (otec hokejistů Vladimíra a Oldřicha Zábrodských) a pan Pokorný, to byl otec taky toho Míly (hokejisty Míly Pokorného). Tak ty boty všechny vzali a dali je do toho auta a to auto odjelo a my jsme jeli po Vltavě ze Zbraslavi až na Štvanici! Tehdy byly obrovský mrazy a ta Vltava byla zamrzlá a nebyly žádný přehrady, jako teď jsou. Takže jsme bruslili krásně jeden za druhým a dostali jsme se až na Štvanici a tam jsme si zuli boty, v punčochách jsme jenom přeběhli do kabiny a takhle to bylo. To bylo unikátní, já na to pamatuju. Pak se samozřejmě jezdilo všude možně, hrálo se na rybníkách.“

„No a Jirka Macelis, kterýmu se narodil syn asi dva dny předtím, říká: ‚Kluci, půjdeme, sedneme si do naší hospůdky …‘ U Národního divadla, my jsme chodili do takový hospůdky k bratrovi Zdeňka Ujčíka, toho hokejisty, to byl Mirek Ujčík, on tam měl takovou malou hospůdku. Takže se tam sejdeme a tam to zapijeme. No tak dobrý, tak jsme se tam pomaličku scházeli, scházeli, no a když to všechno bylo, tak najednou slyšíme asi ve tři čtvrtě na sedm z rádia, toho dráťáku, slyšíme redaktora Edmunda Koukala, jak vysvětluje celému národu, jak hokejisti byli uvědomělí a že neodletěli do Londýna na šampionát vzhledem k tomu a k tomu. Tak teď jsme se naštvali s Vaškem Roziňáků a tam jsme z aparátu zavolali rozhlas, zavolali jsme Koukala a říkali jsme mu: ‚Tak, pane Koukal, jestli chcete vědět pravdu, tak přijďte sem k nám do Pštrossový ulice…‘ A on na to: ‚ Ne, chlapci, tam nepřijdu.‘ No, tak teď tam přišli kluci a pilo se a lítal tam alkohol a teď tam byl harmonikář a vedle byl dudák a teďka my jsme začali nadávat. Nadávali jsme na režim, nadávali jsme na zřízení a na Kopeckého a na vládu, a že si nenecháme ustřihnout křídla, že chceme být svobodní a sem tam ten Vašek a já jsme vyběhli na to náměstíčko a pokřikovali tam, a když jsme byli v nejlepší zábavě, to tam úplně vřelo, tak od stolu takhle vstali dva pánové a chytili mě a Vaška Roziňáka a řekli: ‚Vy půjdete s náma.‘ My jsme nevěděli, co se děje. Najednou přilítl ten Zlatko Červený, ten brankář, který měl jet za Bóžu Modrýho (Bohumil Modrý), protože tam byl Jirka a Červený, tam toho jednoho chytil a řekl: ‚Co ho držíš!‘ a dal mu ránu a on spadl tam pod kamna, ten druhej vytáhl pistoli, zapískal a v momentě v hospodě bylo policajtů… Tam na tom náměstíčku už stál připravenej anton na nás, takže už to byla na nás udělaná smyčka. To už bylo tak udělaný, že věděli, kde se sejdeme, co uděláme, že vlastně asi tohleto vyprovokujeme. Všichni jsme se tam tak nějak sešli až na toho Vladimíra Zábrodskýho, ten nepřišel. Odtáhli nás na Bartolomějskou, z Bartolomějský nás vojáky (v té době sloužil základní vojenskou službu) převezli potom na generální štáb tady na Malostranský ke kostelu svatýho Mikuláše, kde bylo OBZ vojenský, a odtud potom za dva dny nás převezli nahoru na Domeček na Hradčanský náměstí, kde byla trestní věznice vojenská, a do toho proslulýho Domečku k tomu Suchýmu, Lípovi, Perglovi a tam už s námi se děly věci… tam už začalo vyšetřování: proč jsme vlastně tohle udělali a proč jsme nadávali, když jsme měli největší podporu…“

„Když jsme tam byli v tom roce 1947/1948, všechno bylo v pořádku, ale potom když byla olympiáda, tak těsně před tou olympiádou jsme tam byli na tom Spenglerově poháru a tehdy už po únoru utekly tady z republiky spousty prezidentů klubů, taktéž prezident LTC Praha, hráči Josef Maleček a různí další. A ti tehdy už na nás v tom Švýcarsku udělali takový atak, aby celé toto mužstvo zůstalo v zahraničí a hráli pod hlavičkou československé emigrační družstvo nebo exilové mužstvo, a nabízeli nám tam velikánské kontrakty nejenom měsíčního příjmu, ale i přestupové. Takže my jsme věděli, že by to pro nás bylo dobrý, ale přesto jsme přemýšleli, co uděláme, když se nevrátíme, co bude s našima rodinama, s našima rodičema, s manželkama hráčů, kteří tady měli děti. No a nakonec celým tímhle případem byl tehdy hlavním mluvčím pro mužstvo Vladimír Zábrodský. Vladimír Zábrodský byl fantastický hráč, kterého já jsem obdivoval za to, co všechno dovedl, ale jinak to byl člověk, který neznal mezí v penězích, kterých chtěl mít stále víc a víc, a já pamatuju, že když jsme jezdívali do ciziny, tak když jsme dostávali diety, tak třeba my mladí jsme měli mít diety dvacet pět franků, tak oni nám dali jen pět franků a on si zbytek nechal, ale my mladí jsme se nemohli ozvat, protože by nás příště nevzali nebo by nás vyhodili z toho mužstva. Tak jsme byli nakonec rádi. Takže to byl člověk, kterej opravdu nebyl čestnej v ničem. Taktéž i on tam vyjednával ohledně těchto věcí, a když chtěl mnohem víc peněz než ostatní, protože hrál taky jako reprezentant Davisův pohár v tenise, tak chtěl smlouvu nikoliv deset tisíc, ale padesát tisíc, no a když se to jeden den tak nějak ta schůzka uskutečnila a tak se pak na tom shromáždění těch hráčů hlasovalo, dopadlo to tak, že víc hráčů bylo pro navrácení než pro odchod do ciziny. On ale ten první den slíbil té emigrační skupině, že to mužstvo přemluví a že tam zůstaneme, jestliže mu budou splněny podmínky, ale asi mu nebyly splněny, protože taktéž hlasoval pro návrat. V ten okamžik mužstvo odjelo z toho Davosu do Bernu na naše velvyslanectví, ale těsně před odjezdem z toho hotelu v Curychu už se nevrátil Dr. Sláma a jeho bratr Oldřich Zábrodský, to byli první emigranti z toho mužstva, kteří tam zůstali v tom Švýcarsku. Potom hráli dál. Takže to byl takový první konflikt, který tam nastal, a první takový jednání, které se (uskutečnilo) po našem návratu tady na ministerstvu vnitra a hlavně na ministerstvu informací, protože tehdy tělovýchova patřila pod ministra Václava Kopeckého, ten měl školství a tělovýchovu a tam se to určitě všechno probíralo. Státní bezpečnost o tom určitě věděla, všichni o tom mluvili, my jsme dokonce dostali obrovský ocenění za to, že jsme byli uvědomělí a nenechali se přemluvit a že jsme se vrátili. Celá ta aféra skončila a začaly olympijské hry 48.“ (poznámka editora - k inkriminovanému vyjednávání o emigraci celého mužstva došlo až během zájezdu na Spenglerův pohár na sklonku roku 1948)