Václavka Caithamlová

* 1947

  • „Já ještě se musím přiznat k něčemu, což mě teda velice mrzelo: že ten můj manžel, kterého jsem si teda vzala, tak byl ve straně a byl to ten člověk, kterej byl s tou ‚lidskou tváří‘. Ten to všechno s námi prožíval, čekal tu nadějnou změnu. I když naši byli proti tomu a já s odstupem času jsem je chápala a říkala jsem si, že jsem je strašně musela zklamat. Ale v té době jsme to viděli, i moji bratři, že to jinak nepůjde, že prostě tohle musejí být ti noví lidi, že to bez té strany prostě nepůjde asi. To jsme si nedovedli představit jako v devětaosmdesátém, že by to skončilo takhle – tak to jsme si nedovedli představit. Ale toho mého manžela to potom semlelo pořádně. A bohužel to všechno špatně dopadlo. Dal se potom na alkohol. A potom se z něj stal úplně jiný člověk. Nikdy nechtěl říct, proč a co. Myslím si, že v tom bylo něco, k čemu ho nutili přes tu stranu a on to nechtěl teda.“

  • „Taťku zavřeli v listopadu 1956. A to bylo tak, že oni se scházeli vždycky u kostela, každou neděli, tři tihleti kamarádi. Nějaký pan Mrázek, pan Pejšek a taťka. A ten pan Pejšek byl takový, že sháněl různé věci a měl takové konexe. A ten sliboval taťkovi, že mu sežene nějaký elektromotor a takové věci. No a tak prostě spolu takhle diskutovali, někdy k němu zašli, k tomu panu Pejškovi, protože on bydlel naproti kostela, anebo diskutovali před tím kostelem. A našli se lidi, kteří to udali, že oni tam něco jako kujou, že prostě je to protilidové a protispolečenské chování. A nahlásili je a pro taťku si přijeli a všechny tři teda sebrali. To taky tenkrát, to si pamatuju, že přišli taky dva, v takových kožených dlouhých kabátech – jako gestapáci, to když pak člověk viděl v tom filmu, tak to přesně takhle oni vypadali. No a všechno tam zpřeházeli, prádlo vyházeli, z kredence vyházeli věci, v ložnici, prostě všechno, v policích… všechno tam rozházeli, přeházeli. A přinesli nějaký leták, který… taťka říkal, že tam vůbec jako nebyl, že ho tam podstrčili. Takže nějaký leták. Takže že půjde s nima teda, že si ho odvedou. Takže ho odvedli, potom ho asi za týden pustili a pak za další týden ho znovu sebrali. A těm všem třem dali tenhleten paragraf pobuřování a protistátní činnosti a takové věci. A byl tam do asi poloviny dubna 1957, kdy mamka se pořád odvolávala, tamti taky se odvolávali, bylo to potom u vyššího soudu a tam uznali, že… byl odsouzen na osm měsíců, a tam uznali u toho vyššího soudu, že to není až takový přestupek, a tak ho odsoudili na jeden měsíc, a to vlastně už si odseděl, protože tam byl ještě delší dobu.“

  • „Oni plánovali vojenský převrat. Měli to naplánované na březen 1949. Bylo tam zapojeno asi 300 lidí, on byl tam v tom vedení. Jenže byli prozrazeni a všichni nebo skoro všichni byli pozatýkáni. A tenhle strejka Míla – to byl strejka Míla – tak ten měl dostat provaz, byl odsouzen k smrti. Potom nějak na žádosti a na nějaké tam prostě… Tam byly různé takové, že můžou dát nějaké milosti. Tam bylo určeno zřejmě nějakými sovětskými poradci, kolik těch rozsudků smrti se vykoná. Takže on byl omilostněn a dostal dvacet pět let těžkého žaláře. Takže to byl druhý syn. A ten tam byl tedy od toho roku 1949, byl ve věznicích, byl na Borech, byl na Mírově, byl v Leopoldově, kde prostě to bylo nejhorší. Tam byl nejtěžší žalář a tam vážil asi 34 kilo, když byl v tom nejhorším stavu. Ale přežil to. Potom byl na Bytízu, tam právě u Příbrami, a tam odtud se dostal domů v roce 1960, to byla velká amnestie, když se republika stala socialistickou, takže byla udělaná velká amnestie.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.07.2023

    (audio)
    duration: 01:40:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Na třídním boji se nedá stavět

Václavka na maturitní fotografii
Václavka na maturitní fotografii
photo: Archiv pamětnice

Narodila se 24. ledna 1947 ve vesnici Bor u Sedlčan jako nejstarší ze čtyř dětí sedláka Jaroslava Pešty. K rodovému statku patřilo třiadvacet hektarů polí, rodina chovala osm krav, dva koně, prasata a drůbež. Po komunistickém puči Peštovi nesouhlasili s kolektivizací. Strýc Bohumil, Jaroslavův starší bratr, byl v roce 1949 zatčen za přípravu chystaného vojenského převratu, jenž měl komunisty svrhnout. Původní trest smrti mu byl zmírněn na pětadvacet let těžkého žaláře, z nichž si jedenáct odseděl. Jaroslavův statek byl zatím postupně kolektivizován. Peštovi nakonec směli na statku zůstat, byť jim už nepatřil, ale pracovali na něm jako zaměstnanci družstva. V listopadu 1956 byl otec pamětnice se dvěma přáteli zatčen a za údajné pobuřování a protistátní činnost odsouzen k osmi měsícům vězení. Po matčině odvolání mu byl trest zmírněn a v dubnu 1957 byl propuštěn. Patnáctiletá Václavka v roce 1962 nedostala doporučení ke studiu na gymnáziu a našla si práci ve skladu dřevařských závodů. O rok později se díky pomoci vstřícného ředitele dostala na Střední ekonomickou školu v Sedlčanech, kde v roce 1967 maturovala. V červnu následujícího roku se vdala a s manželem se odstěhovali do Ohrazenice u Jinců v okrese Příbram. Manžel byl členem komunistické strany a věřil v reformy Pražského jara, a sovětská invaze ho proto velmi zdeptala. Změnil se a později se rozvedli. Václavka zůstala sama se třemi dětmi, přesto v roce 1979 absolvovala pedagogickou fakultu. Od roku 1975 učila dějepis a ruštinu: nejprve na základní škole v Jincích a později v Příbrami. V roce 1989 na příbramské škole zakládala Občanské fórum. Po sametové revoluci rodina restituovala statek v Boru a její nejmladší bratr Vláďa na něm začal hospodařit. Dnes tam vede úspěšnou farmu jeho stejnojmenný syn. Václavka Caithamlová žije v Příbrami.